Lidé a země

O lidech na Taiwanu se říká, že jsou milí a přátelští. Ze své vlastní doposavadní zkušenosti to mohu naštěstí jen potvrdit. Hned jak ráno vyjdu před kolej, tak se na mě usmívají a zdraví mě mí „známí“ prodejci jídla z dodávky na křižovatce. Někteří učitelé jsou skoro jak spolužáci (taky jsou někdy jejich studenti starší než oni sami :D), chovají se přátelsky a vůbec nevystupují jako „nadřízení“. A v obchodě jsou většinou rádi, že jsem nakoupil zrovna u nich. :)
Jen mi bohužel dost často vázne komunikace po jazykové stránce. Já nemluvím čínsky a oni naopak neumí anglicky. Většinou je tento problém hlavně mimo školu, ale taky se někdy stane, že i na školní půdě narazím na studenty a převážně zaměstnance, co anglicky neumí. Naštěstí jsem se ale vždy domluvil a došli jsme společně k tomu, kvůli čemu jsem tam přišel. Často to vypadá tak, že se přijdu něco zeptat, o něco požádat a dotyčný se snaží něco ze sebe dostat anglicky, potom se začne velmi smát a pak dojde pro nějakého kamaráda, co by mu měl pomoct, ale s tím to dopadne stejně a jdou pro dalšího. Nakonec je tam lidí několik plus ti, co se na mě přišli jen podívat :-) a komunikujeme. Hodně se mi osvědčily gesta a řeč těla.
Ještě poznámka k jejich znalosti angličtiny. Dozvěděl jsem se, že lidé (teda aspoň mladí a studenti) tady anglicky docela umí, ale bojí se mluvit. Prý se dost stydí a hlavně se bojí chyb. Nezkouší to, protože mají obavy, že budou chybovat a to nechtějí připustit.

Docela jsem se bál, když jsem se šel nechat ostříhat. Obával jsem se, co mi na hlavě vytvoří, když mi nebudou rozumět. Některé místní vlasové kreace jsou dosti zvláštní a myslím si, že mně by neslušely. :) Naštěstí jsem ale narazil na salón, kde byla jedna holka, co anglicky trochu uměla a docela pochopila, co po nich chci, když jsem jí ukazoval fotku v mobilu. :) V kadeřnictví mají zajímavé služby navíc. Můj rakouský kamarád Clemens neměl štěstí a anglicky se nedomluvil, tak se pak docela divil, když ho před ostříháním namasírovali a při dvacetiminutovém mytí hlavy i promasírovali hlavu. Takové služby by se mi líbily i u nás. :) Samozřejmě se jedná o ty dražší salóny, ale v porovnání s cenami u nás, jsou tak v průměru.

Rád bych napsal i o jednom příkladu ochoty a pomoci lidí na Taiwanu.
O jedné krásné slunečné neděli jsme si udělali s pár přáteli výlet na skútrech po okolí a navečer jsme se jeli podívat na západ slunce na pláž. Vraceli jsme se už za tmy, a když jsme zrovna vjeli do nějaké vesnice/městečka, tak Clemensovi na křižovatce chcípnul motor. Snažil se to nastartovat, ale bohužel neúspěšně. Po několika pokusech si nás všimnul chlápek, co čekal na křižovatce, přišel k nám a začal pomáhat. Když se to nepovedlo ani jemu, tak nám hned poradil, kde je nejbližší opravna. Nasměroval nás tam a my tlačili. Po chvilce nás dohnal na svém skútru s obavou, jestli jsme se neztratili a kamaráda tam radši dotlačil. Chlápek v opravně, což byl zároveň i jeho dům (lidé tady většinou mají své obydlí přímo v garáži, kde mají dílnu/ochod), byl hned ochotný nám pomoci a pustil se do opravy. Vůbec mu nevadilo, že je neděle osm hodin večer. :) Nakonec zjistil, že nefunguje jedna součástka, kterou bohužel nemá na skladě, ale prý pokud počkáme půl hodiny, tak jí mít bude. Zavolal kamarádovi a ten za 20 minut přijel v autě a novou součástku přivezl. My na to s Clemensem koukali a říkali si, že být to u nás, tak zaprvé ani v neděli večer nikoho neseženeme a zadruhé, kdyby zjistili, že něco není na skladě, tak nám řeknou, že to objednají a za týden si pro skútra můžeme přijít…:D Super, sice ho oprava stála asi 1200,-, ale mohli jsme dojet v pohodě domů…hold u takto starých strojů už člověk neví, co ho může potkat. :-/ Tento příběh by však možná nezněl takto idylicky, pokud bychom s sebou neměli lidi, co umí čínsky a nedělali nám překlad. :)
Další dobrou zkušenost s opraváři jsem měl hned druhý den, kdy jsem si jel nechat spravit zrcátko na svém skútru. Zjistil, že spravit nejde, ale vyměnil mi ho za 100,-Kč a hned mi obešel skútra, kdy zjistil, že brzdy nejsou úplně v pořádku (chtěl jsem si je nechat seřídit, protože jsem cítil, že to není ono). Vyměnil mi brzdové destičky (taky musel objednat – přivezeno do 10 minut) za 150,-Kč a ještě mi i celého skútra vyleštil, když se čekalo na součástku. :) Tady jsem měl taky malou pomoc s překladem. Byl se mnou Gery (druhý Rakušák, co bydlí v pokoji vedle) a ten se tady učí čínštinu, tak něco už říct umí.
Oba opraváři by si rádi povídali a hned nabízeli cigaretu. :)

Jak už jsem naznačil, lidi tady bydlí hned ve svém krámku či dílně. Přes den obchod se zeleninou, na noc zatáhanou roletu a mají obývák. Například u nedělního opraváře jsme mu koukali přímo do obýváku. Zatímco on opravoval, jeho rodinka pár metru od nás koukala z gauče na televizi. Sousedi naproti se zrovna chystali něco rožnit na ohni, který jejich synek připravoval v soudku na ulici. :) Zajímavý život… Škoda, že jsem si to nevyfotil, v dané situaci mi to přišlo nevhodné si je tam fotit, jak nějaký turista.

Lidé tady mají hodně rádi psy. Dost lidí si tu prý místo dětí pořizuje psy a to, že tu je hodně psů, už jsem si mnohokrát všimnul. Ty co pobíhají po ulici bez obojků, může psí služba chytil a rovnou odstřelit…prej. Občas potkávám vyparáděné holčiny s ještě vyparáděnějšími psy. :) Nejvíc mě pobavilo potkat tyto holky na procházce se psem v lese (teda spíš takové magistrále v národním parku), celou dobu psa nesou v ruce, jak nějakou kabelku…to se pak pes ale proběhne. :)

Taky jsem si všimnul a pak mi bylo řečeno, že lidi jsou tady strašně pobožný. Ale je to úplně jiné než u nás. Mají tady taoismus a buddhismus. Moc se v tom nevyznám, ale co jsem viděl, tak mi přijdou jejich chrámy jako dobrý business. Lidi se tam chodí modlit kvůli čemukoliv. Ať už si něco přejí, po bohu něco chtějí, cítí se špatně nebo je cokoliv trápí. Jdou tam a modlí se. Vždy si koupí trs vonných tyčinek (neznám správný název) pomodlí se a hodí je do ohně. Nebo si zaplatí, aby si mohli hodit speciální kamínky a něco si přát. :-) Za každý hod 200,-Kč a to se tam stojí fronta…a pak jestli to není na výdělek. :-/ Přijde mi to dost o penězích, už jenom všelijaké ty oběti, co bohu přinášejí. Vždy je v chrámu na oltáři kopa čerstvého ovoce.
V jejich náboženství se nevyznám a tohle je jen, co jsem se dozvěděl a sám vypozoroval…určitě v tom bude něco víc. Ale opravdu tu chodí do chrámu každý, i děti a mladí lidé a modlí se.
Jednou jsem byl pozvaný na večeři, a když mi pak domácí ukazovali svůj dům, tak v nejvyšším patře v největším pokoji v domě měli svůj chrám – svojí svatyni, kam se chodí modlit a rozjímat, když cítí potřebu - zvláštní… :-)

Ještě jsem ale nepsal moc o mladých lidech. Místní omladina se baví úplně jinak než ta naše. První a podle mě asi i zásadní rozdíl je tady v tom, že tady lidé nepijí alkohol. A to znamená, že se nechodí do hospod, barů a klubů. Jediné dva bary, co jsou v okolí školy, vlastní Američani a provozují je hlavně pro zahraniční studenty.
Překvapila mě už pozvánka na první „Welcome party“, co pro nás zahraniční studenty připravili. Program zněl docela pěkně, začínalo se v půl šesté večer a pro mě překvapením byl konec už v devět hodin… Od pár lidí (cizinců) jsem slyšel ať tam ani nechodím. Šel jsem…přece si to nemůžu nechat ujít, když už byla konečně nějaká akce. :) Bylo to fajn, ale… Taneční představení, zazpívali nám, dali nám najíst a byl konec. Na můj vkus to bylo ale jaksi neakční. Seděli jsme jak v divadle a ani nebyl moc prostor někoho poznat. Po konci šli všichni domů. Byli tam lidi převážně z okolních států (Thajsko, Vietnam, Indonésie, Čína) a pár lidí z Latinské Ameriky.
Druhá „Welcome party“, kterou organizoval klub pro mezinárodní studenty, byla podobného ražení a snad ještě nudnější. :-/ Cizinců nás tam bylo 5 (Česko, Irák, Čína, Čína, Čína) a pak asi 30 Taiwanců, co čekali, že přijde hodně zahraničních studentů, které by mohli poznat. :) V úvodu nám řekli něco o sobě, pak jsme se představili a potom se hrály hry. Chudáci asi nemají moc velké zkušenosti s organizací akcí jako je toto a byl to jen zmatek a pro mě osobně docela nezáživné. Dostali jsme ledový čaj a sušenky. :)
S touto skupinou lidí jsem si ještě byl jednou zahrát Bowling. To už byla zábava lepší, hlavně kvůli samotné činnosti, ale abych si tam dal aspoň pivko, tak to ne…dostali jsme kelímek s ledovým čajem. :) Škoda, že moc tito lidé neumí anglicky (teda kromě organizátorů), tak si moc nepokecám a naše komunikace většinou probíhala stylem: odkud jsi, co tady děláš, studuješ, proč jsi přijel, jak se ti líbí, atd. pak další člověk a znova… :-/ Jinak někteří z nich jsou fajn a s tím Iráčanem si docela pokecám. Ten umí anglicky i víc než já.
Jak jsem ale zjistil, mladí lidé na škole žijí studentskými kluby. Na universitě mají strašně moc klubů. Na začátku semestru byl veletrh studentských klubů a to bylo zajímavé vidět, čemu všemu se jejich kluby věnují. Mají tu kluby: hudení – kapely, klavírní, kytarový, houslový, orchestr, atd. , kluby taneční – pop dance, classical dance, hip hop dance, atd. , klub cyklisticky, motorkářský, stolní hry, koukání na filmy, air-soft, vegetariánský, bojová umění, meditační a nejvíc mě pobavil zahrádkářský, pak taky klub BAR, ale tam se samozřejmě učí míchat jen drinky nealkoholické, pak taky již zmíněný klub pro zahraniční studenty, atd., atd., atd… Když jsem tak procházel, tak se mě všemožně snažili nalákat k nim do klubů, ale většinou jsou členové Taiwanci a tak celá činnost v klubu je jen v čínštině. Přemýšlel jsem o kytarovém klubu.
Je pěkné vidět, že lidi tady těmi kluby opravu žijí. Každý večer se scházejí po celém kampusu, a když večer procházím, tak pozoruju, jak se všude něco děje. Tam do sebe bojovníci v černých hábitech bouchají bambusovými tyčemi, jinde tančí valčík nebo pop dance či break dance, na trávě zas někdo medituje nebo si opodál hraje na kytaru. V noci (večer) je tady před školními budovami opravdu akčno. :) Je to taky tím počasím tady, že je večer venku pěkně příjemně…i psi začínají chodit a neleží jen na zemi. :) Taková zábava mi přijde fajn a je škoda, že u nás nemáme takto mnoho různých klubů…nebo o nich nevím a nejsou vidět. :-/
Takže se dá říct, že i bez alkoholu a posedávání po hospodách to jde. :) Ale musím přiznat, že mi posedění u pivka s přáteli docela chybí… Ale i taková možnost tu je. Jsou tu přece ty dva bary. :) Tam se dá potkat zbytek mezinárodních studentů ze zbytku světa. :) Jen ceny jsou trochu vyšší…:-/ Párkrát jsem takhle byl posedět se spolužákem z Nikaragui. A taky už jsem tady potkal česko-slovenské zastoupení…2 Slovenky, 1 Slovák a 2 Češky plus Petr (ten co mi pomohl na začátku), ale ten teď tráví většinu času se svou taiwanskou přítelkyní.

Taky další věcí, co jsem si na místních všimnul, je jejich velká záliba ve focení se. Musí se vyfotit u každého výhledu, stromu, kamenu či čehokoliv. Nejdříve jeden – 2x až 3x, pak se prohodí, skouknou fotky a pak ještě jednou, protože se to nepovedlo a pak ještě spolu... :-D













No o lidech bych se tady mohl rozepisovat… :)

Tak na závěr jedna taková zajímavost. Jak už jsem jednou psal, lidi nosí roušky kvůli smogu a nemocem. Ale taky jsem zjistil, že některé holky nosí roušky, aby se náhodou neopálily. Opravdu, místní krasavice se bojí, že se opálí. Bojí se, že jim ztmavne pleť a to ony nechtějí, chtějí být přece krásné, co nejsvětlejší co nejbělejší. Holky se tady nechodí na pláže opalovat. Nejlépe je mít vždy při sobě deštník, kdyby náhodou začalo svítit slunce. :-) Tohle mi přijde opravdu úsměvné, když vím, co na druhé straně světa jsou holky schopny udělat a utratit za to, aby byly trochu tmavší. :D