Od 6. do 10. května jsem poznával dvě zvláštní administrativní zóny Čínské lidové republiky…Hong Kong a Macao. Nápad na tento výlet vznikl asi měsíc předtím, když jsem se bavil s jedním známým, co si víkendový výlet do Hong Kongu udělal a moc mi ho doporučoval. Když jsem se ale ptal lidí kolem sebe, jestli by někdo nejel se mnou, tak mi většinou říkali, že je moc tyto velká města nezajímají nebo neměli čas. Už jsem byl skoro smířený s tím, že bych jel sám a ta myšlenka si zkusit takový výlet jako single cestovatel mě docela lákala...nikdo mi nebude kecat do toho, kam se jít podívat a kde strávit víc nebo míň času focením. :) Nakonec jsem se ale ještě stačil zeptat mé slovenské kamarádky Natálie a jí se nápad zalíbil, takže jsme pak plánovali spolu. Po návratu můžu říct, že jsem rád, že se mnou jela, protože je to přece jenom lepší cestovat s někým a my dva jsme neměli žádný konflikt a naprosto jsme si vyhovovali (aspoň to tak cítím já :)). Také důvod, proč jsem chtěl jet mimo Taiwan, bylo automatické prodloužení víza, když opustím zemi. Za normálních okolností platí vízum 90 dní a pak se musím dostavit do imigrační kanceláře, vyplnit pár papírů, zaplatit poplatek a můžu zůstat dalších 90 dní.
Do Hong Kongu jsme letěli ve čtvrtek večer z Kaohsiungu se společností DragonAir. Z Tainanu jsme tam dojeli vlakem a pak metrem až přímo na letiště. Na letišti žádný problém, elektronická rezervace byla platná, check-in v pohodě, ale u skeneru příručního zavazadla jsem měl komplikaci. Letěl jsem jenom s jedním baťohem. Na těch pár dní jsem se v pohodě pobalil jen do něj. V pravidlech pro přepravu příručních zavazadel je ale zakázáno si s sebou vést tekutiny o obsahu větším než 100ml a já jsem s sebou měl deodorant větší a i šampón měl přes limit. Byl jsem připravený, že kdyby to neprošlo, tak to tam nechám. A vážně…něco bylo v nepořádku, můj batoh projel, ale paní v něm něco začala hledat. Nic jsem neříkal, ale myslel jsem si, že tu budou ty tekutiny.
Pracovnice vyndala pár věcí z kapsiček a zase do skeneru. Znova se jí tam něco nezdálo, znova se prohrabovala v mém baťohu. Nakonec přišel chlápek a říká, že tam vidí švýcarský nožík…a sakra…úplně jsem zapomněl, že ho mám celou dobu v baťohu a nevyndal jsem ho. Tak to jsem nezapíral a z dobře zamaskované kapsy jsem ho vyndal. Byl jsem smířený s tím, že o něj přijdu. Chlapík mi ho ale vrátil a posílal mě zpět na check-in. Nechápal jsem, ale šel jsem tam. Cestou jsem přemýšlel, že bych vyšel před letiště a nůž někde u stromu zahrabal, že si ho za pár dní najdu. Ale tak jsem zkusil jít, kam mě posílali. U check-inu mě odkázali do okénka letecké společnosti. Čekal jsem, že snad mají možná nějakou službu na úschovu. Místo toho jsem dostal krabici jak od bot a lepící pásku. :) Pochopil jsem o co jde, nožík jsem vložil, oblepil krabici a nechal jsem si jí odbavit jak zavazadlo. :) Proč to tady tak popisuju…protože mě znova překvapila ochota pomoci místních lidí. Být to někde na letišti v Evropě, tak se se mnou ani nebaví a rovnou by můj nožík hodili do koše nebo do vitríny, kde vystavují zabavené věci.
.JPG)
Přílet do Hong Kongu byl v pohodě. Prošli jsme všemi potřebnými kontrolami, já jsem si z pásu vzal svojí krabici s nožem a zamířili rovnou do turistického informačního centra. Tam jsme pobrali letáky a mapy, zjistili jsme i jak je to s dopravou a koupili jsme si kartu s předplaceným kreditem na MHD po Hong Kongu. Z letiště jsme jeli autobusem. Cenově se nám zdál nejvýhodnější, i když express vlak by byl super, ale trojnásobná cena a autobus přímo před hostel udělali rozhodnutí za nás. Cesta autobusem byla aspoň taková poznávací noční projížďka od mezinárodního letiště do čtvrti zvané Kowloon, kde jsme bydleli. Mé první dojmy z Hong Kongu byly velmi dobré, byl jsem ohromený, jak se tady staví hodně do výšky a domy jsou přitom velmi úzké. Zajímalo by mě, co by říkali ti, co nazývají pražské Jižní město betonovou hradbou před Prahou. Velikánská sídliště s vysokánskými paneláky ale přece jenom působí jinak než ty u nás. Připadalo mi to takové neuspořádané a nerovnoměrné, ale v tom byla ta krása. Například jedna část byla pěkné splynutí takového sídliště s přístavem. Hned před 40-ti patrovým domem velký přístavní jeřáb a kolem hory kontejnerů…no asi hold není místo. Hong Kong byla britská kolonie a je to vidět hned na dopravě, jezdí se totiž vlevo.
Celou 30-ti minutovou cestu jsme se kochali scenériemi nočního HK. Tak nějak přibližně jsme tušili, kde máme vystoupit. Hostel jsme si zarezervovali předem přes internet a majitel nám ještě i poslal upřesňující e-mail. Popsal nám cestu z letiště různými způsoby, vysvětlil, jak od zastávky k hostelu a pak nás upozornil, abychom nikoho neposlouchali, když nám bude říkat, že je Peter (tak se majitel jmenoval), a že nás zavede. Trochu nás i vyděsil, když nám napsal, ať s nikým nikam nechodíme, že tu může být životu nebezpečné. Pochopili jsme a řekli jsme si tak dobře, v tom nebude problém. Ale to, co nás čekalo při vystoupení z autobusu, jsme vážně nečekali. Byla asi tak jedna hodina ráno. Ulice už ne moc plná, ale před místem s našim hostelem bylo narváno. Skupinka asi 30 lidí, převážně pánů z Indie čekala jak na lovu přesně na zastávce, kam jim vozil autobus turisty. Na nás asi bylo vidět, že jsme tu nový a tak se na nás vrhli. Najednou kolem mě i kolem Natálie byli tak 4 indové a každý si křičel svoje: „Looking for hostel?“, “Best price!”, “This way, my friend!”, Cheap, cheap!”. Byl jsem trochu v šoku a netušil jsem jak se jich zbavit a to jsem ještě nevěděl, že to nejde. Tak jsem jen tak s úsměvem: „No, thanks.“ Nějaké výmluvy, že my už hostel máme, nepomáhaly, oni mají přece lepší a levnější. Jediná výhoda této nepříjemné situace byla, že nás doprovodili/dovedli k budově, kde jsme měli bydlet. Železná mříž s dveřmi u vchodu a tlupa těchto otravů nás moc nelákala vlézt dovnitř, ale nakonec jsme se odvážili. Viděl jsem tam něco jako security, tak jsem si říkal, že to snad tak nebezpečné být nemůže. Naštěstí tito lidé ani nijak tělesně neobtěžovali…ono to jejich pokřikování a lezení do cesty stačilo. U výtahů jsme našli, že naše místo je na 13. patře a co nejrychleji jsme nastoupili, abychom utekli. Ve výtahu nás pak už snad ani nepřekvapilo, že ten náš jel jen do sudých pater. :) V guesthousu (jak se těmto hostelům říká. Jsou to vlastně jen takové velké apartmány na patrech, kde jsou malinké místnůstky, co pronajímají. Většinou mají i vlastní sociálky, i když všechno – sprcha, umyvadlo a záchod nacpané asi na 1,5m2) nás už ale naštěstí přivítala příjemná paní. Prostor guesthousu byl v porovnání se zbytkem budovy opravdu luxus. :) O „Chungking Mansions“ (jak se celá budova se všemi guesthousy a hostely jmenovala) a jeho historii jsem se pak v průvodci dočetl zajímavé věci. Jedna informace za všechny: žije tu asi 4000 obyvatel, 10 000 návštěvníků za den a pohybuje se tu kolem 120 různých národností…no nevím, jak je to možné… Ale v současnosti je to prý už bezpečné místo… No, tak jsme se obávali, co nás překvapí ráno.
Na druhý den, jsme si přivstali, abychom něco stihli. Jen hrozná bouřka kolem šesté ráno mě moc netěšila a začínal jsem mít obavy, že předpovědi, co jsem viděl na internetu, se vyplní. Naštěstí pak už nepršelo. Ani naše „doupě“ už nás ničím nepřekvapilo/nevyděsilo. Když jsme vystoupili z výtahu, tak jsme viděli rušnou pasáž plnou stánků, směnáren a lidí. Jen nabízeče bydlení vystřídali nabízeči hodinek (v noci drog a masáží :)), kteří byli stejně neodbytní jako ti noční. Teď to bylo: „My friend, watches? Rolex? Cheap.” Přes den z nich ale nešel takový strach a stačilo jen dělat, že tam nejsou a ignorovat je. Ještě poslední poznámka k těmto lidem. Všichni možní nabízeči třeba v Praze by se od těchto mohli učit. Ti Indové to, být extrémně otravní, mají vážně v krvi.
Na pátek jsme měli v plánu se jet podívat a prozkoumat Hong Kong Island. To je ta část, kde jsou všechny ty známé mrakodrapy a připadalo mi to jako takový Manhattan (nikdy jsem v Americe nebyl, ale celý Hong Kong se mi zdál, jak asijský New York). Mezi Kowloonem (čtvrt, kde jsme bydleli) a Hong Kong Islandem je „Victoria Harbour”, přístav, přes který jezdí přívozy „Star Ferry“, což je jedna z věcí, co se musí v Hong Kongu vyzkoušet. Je to velmi příjemná desetiminutová plaba za dobrou cenu (asi 9 Kč). Výhled na Hong Kong Island je z lodi opravdu úchvatný.
Přijeli jsme do přístaviště kousíček od zatím nejvyšší budovy v HK. Je jí 88-patrová věž „Two International Finance Centre“, která měří 415m. Letos jí překoná budova „International Commerce Centre” nacházející se hned přes přístav s výškou 484m a 118-ti patry. Náš plán byl jasný. Bylo pěkně, tak jsme se chtěli dostat na „The Peak“. Je to kopec na HK ostrově, kam vede historická tramvaj (taková spíš lanovka…něco jak na Petřín) a je odtud nejlepší a nejznámější výhled na město a přilehlé okolí. Z přístavu jsme se tedy vydali k zastávce tramvaje přes snad nejcentrovatější centrum se všemi těmi mrakodrapy, bankami, kancelářemi…prostě místo, kde se pracuje. Tak to na nás i působilo. Překvapilo nás, jak jsou ulice docela liduprázdné. V takovém městě jsme čekali velký ruch a místo toho jen docela malé a úzké ulice, kde jezdily převážně taxíky a dvoupatrové tramvaje.
S malou zacházkou jsme stanici lanovky našli a vystáli si frontu na lístek. U té příležitosti nás hned chtěli fotit u plakátu s tramvají, a že je to „just for fun“ (jen tak pro srandu), ale pak už nám za chvilku nabízeli knížečku s naší fotkou, přívěšek s naší fotkou a nepřekvapili by mě ani, kdyby už měli i hrnek s naší fotkou. Za nabízenou cenu jsme to odmítli a oni museli použitý materiál vyhodit. A pak proč je to tak drahé…:-/ Lanovka nás vyvezla na kopec za 10 min. do velké budovy horní zastávky. Tam se ještě muselo až do 5. patra a pak se před námi objevila ta krása města plného mrakodrapů. Měli jsme celé město jak na dlani. Vrchol kopce je ve výšce 552m nad mořskou hladinou, takže střechy některých budov už k tomu nemají daleko. Za pár let se možná nebudou lidé z kopce dívat dolů, ale nahoru. :)
Zbytek odpoledne jsme strávili prozkoumáváním dalších částí města na HK ostrově. V průvodci jsme si i našli zmínku o tom, že je možné se podívat na vyhlídku v budově „Bank of China“. Je to jeden z nejznámějších mrakodrapů HK. Byl postaven v roce 1990, měří 367m a má 72 pater. Ve 43. patře je vyhlídkový prostor pro veřejnost. Nikde žádný ukazatel, takže o tom ani moc lidí neví. Taky jsme nevěděli co a jak. Naštěstí to bylo jak se psalo v knize a po prohlídce, jestli nemáme zbraň a skenu baťohu jsme dostali visačku návštěvníka a pustili nás do výtahu, který jezdil jen mezi 1. a 43. patrem. Výhled tu byl dobrý. Sice ne jako z kopce, ale zas přímo do ulic. Po této exkurzi jsme ještě stihli vidět pár tipů z průvodce a večer už jsme se vydali trajektíkem zpátky na náš poloostrov. Zašli jsme si znova do infocentra pro nějaké rady a tipy a potkali jsme opravdu zvláštní ženskou. Hned nás uvítala slovy: „What a lovely couple.” (“Jaký krásný páreček.“) a pak byla až nepříjemně milá. Když si ještě vzpomenu na její vysoký hlas a její nepřirozené nadšení pro její práci, tak si hned vybavím Delores ze seriálu Dead Like Me (nevím, jestli někdo zná).
Večer v osm začínala opěvovaná 20-ti minutová show „Symphony of the stars“. Každý den touto dobou lidé pozorují zvukově vizuální show plnou světel a laserů, které jsou vidět nad 20 mrakodrapy na HK Island. Bohužel nám zrovna tou dobou poprchávalo. Myslím si, že to ale nebylo kvůli dešti…mě to moc nenadchlo. Možná to bylo i tím, jak to bylo všude tak krásně popisované a já jsem čekal víc. Snad nejvíc se mi líbilo, jak byly jednotlivé budovy v úvodu představovány. Byly jak vystupující v nějakém přestavení. :) Nejlepší „tanečnice“ byla Bank of China. Její rozsvěcující se linky byly moc pěkné a akčně se zhasínaly přesně do rytmu. Místo odkud jsme se dívali, se jmenuje „Avenue of Stars” a je to obdoba Hollywoodského chodníku slávy. Taky jsou tady otisky dlaní a hvězdy převážně však HK hvězd. Nejznámější je tady socha Bruce Lee.
Nás první den v HK jsme měli opravdu nabitý. Poslední část našeho programu patřila prozkoumání nějakého Hong Kongského klubu. Chtěli jsme vidět jaký je noční život v HK, když na Taiwanu to není nic extra. Kamarádka Natálie jí jeden podnik poradila a dočetli jsme se o něm dokonce i v našem průvodci, takže jsme si řekli, že musí být známý. Byl dokonce i ve čtvrti na HK Islandu, kde je v noci pěkně rušno. Vydali jsme se tedy metrem, šli jsme kousek pěšky a projeli jsme se po další ze zajímavostí. Nejdelší venkovní eskalátory/pohyblivý pás na světě jsou tady v jedné nenápadné uličce, která stoupá do velkého kopce. Je to příjemné, že člověk nemusí namáhat a jen se vyveze po pásu, který je na nadchodu nad úrovní ulice. Klub jsme našli až na potřetí, když jsme se zeptali kolemjdoucích. Snad nejzapadlejší ulička a ještě s nápisem
„Zákaz vstupu na soukromý pozemek“. V klubu nebyl skoro nikdo. To jsme se tam ještě hnali, abychom to stihli do jedenácti, protože pak prý (podle průvodce) mají vstup povolený pouze zvaní. Bylo nám řečeno, že jen po jedenácté je vstup za 100HKD (asi 270,-Kč), ale že prej je v ceně welcome drink, který normálně stojí 99HKD. Rozhodli jsme se, že zajdeme zatím na pivko do jedné z mnoha přilehlých hospod. Moc se mi tato čtvrt líbila a velmi mi stylem připomínala Londýn. Puby stejného ražení a všude byla slyšet britská angličtina. Dokonce jsme se pak dali do řeči i s jedním Angličanem, co v HK pracuje. Dobré na HK je, že se všude dá úplně bez problémů domluvit anglicky. Vedle kantonské čínštiny je tady jako druhý úřední jazyk angličtina. Líbilo se mi, když jsem viděl asiata mluvit anglicky s typicky britským přízvukem…neobvyklé. :) Po dvanácté jsme se teda vydali do Dropu (název klubu). Už se vybíralo vstupné. Chtěli jsme ale vidět, jak to tam vypadá a co tam hrají, než zaplatíme takovou částku. Nakonec jsme zjistili, že holky neplatí tak se Natálie šla podívat a já čekal. Dal jsem se do řeči s vybírači vstupného a shodou okolností tam byl i nějaký šéfík. Ten mi pak řekl, že vypadám sympaticky a pustil mě bez placení.
:) Potom si nás uvnitř dokonce našel a ptal se nás, že co si dáme, že je to na účet podniku…no krása. Když nám to předával, tak nám sliboval, že se ten večer budeme určitě bavit, tak jsem si v duchu říkal, co nám to do pití nasypal za drogy… Naštěstí jsme se ráno neprobudili nikde okradený a z diskotéky jsme odešli po svých. Nakonec to tam nebylo špatné, ale nebylo to ani nic extra. Taková diskotéka s malým parketem a hodně lidma.
Cesta zpátky už byla možná jen taxíkem. Ještě jsme si trochu prošli okolí Hollywood road, místo kde to v noci žije. Posteskli jsme si, že takový není Taiwan a začali jsme stopovat taxikáře. V noci už ani nic jiného nejezdilo. První co nám zastavil, nás vyděsil a pobavil zároveň. Byl takový zvláštní, a když nerozuměl, kam chceme jet (bydleli jsme na jedné z nejznámějších ulic v HK), tak jsme mu ukázali mapu, on vytáhnul velkou lupu a luštil. Nakonec stejně nevěděl. My jsme byli ale rádi, protože se nám nechtělo jet se slepým řidičem. Druhý už věděl a dovezl nás až do našeho ghetta. Nechali jsme si zastavit dřív, abychom tam raději došli po svých než taxíkem jako nějací bohatí turisti.
V sobotu jsme měli na programu návštěvu Velkého Buddhy (Tian Tan Buddha). Píše se, že je to největší sedící Buddha na lotosu. Měří na výšku i s podstavcem 34m a celá bronzová socha váží 202 tun. Nachází se na ostrově Lantou v horách. Je to ten samý ostrov, kde je i Hong Kongské mezinárodní letiště. Kromě airport expressu a autobusu tam jede i jedna linka metra a zjistili jsme, že je to i nejlevnější varianta. Od stanice metra vede k Buddhovi lanovka. Celá vyjížďka trvá asi 20 minut a je při ní krásný výhled jak na letiště, tak na okolní hory. Nejvyšší z nich se tyčí až do výšky 934m nad mořem. Kabinky lanovky jsou dvojího druhu. Dražší je dokonce s prosklenou podlahou. My jsme se kvůli ceně spokojili s kabinkou obyčejnou.
Na konci lanovky je vesnička (taková turistická vesnička plná obchůdků a restaurací) a 15 minutová cesta k Buddhovi. Pak už jen 260 schodů a můžeme se začít modlit a chodit kolem sochy jako plno lidí kolem nás. Šílené co tam někteří lidé vyváděli za rituály. My jsme však jen prohlídli a pofotili. Zaplatili jsme si i vstup do Buddhy, kde je malé museum a dostali jsme k tomu zmrzlinu a vodu zdarma. :) Pod Buddhou je ještě i chrám, kde jsme se v parku krásně vyrelaxovali při hudbě zpívajících mnichů.
Po návratu z výletu k Buddhovi jsme se vrátili na hostel a na chvilku jsme zalehli. Potřebovali jsme se vyspat z únavy, kterou jsme si „zavinili“ velmi náročným prvním dnem. Po osvěžujícím spánku jsme se vydali na Hong Kongský night market. Chtěli jsme porovnat, jak vypadá noční trh tady a ty, co máme na Taiwanu. Vybrali jsme si jeden z nejznámějších – „Temple Street Night Market“. Dokonce byl i v dochozí vzdálenosti od našeho hostelu.
Šli jsme po Nathan Road (na té jsme taky bydleli), kterou v průvodci nazývají „turistické ghetto“. Na této ulici je také hodně obchůdků s elektronikou. Já jsem přemýšlel, že bych si v HK koupil Mp3 přehrávač, protože mi dost lidí říkalo, že je tady elektronika levná. Díval jsem se v obchoďáku a ten co se mi líbil, tam stál 3726,-Kč. Jen jsem chtěl zjistit, jaké ceny mají v malých obchůdcích a tak jsem se v jednom stavil. Hned u vchodu si mě odchytil prodavač s otázkou, co sháním. Řekl jsem mu a už si mě vedl ke stolku, vzal papírek a napsal na něj cenu: 3510,-Kč. Řekl jsem si fajn, je to tu levnější a otočil jsem se. V okamžiku měl napsanou cenu novou: 3240,-...“for you“ („pro tebe“). Pousmál jsem se a řekl jsem mu, že nechci kupovat teď, že si to rozmyslím a třeba se stavím. No snažil se a smlouval. Nakonec když bylo vidět, že vážně půjdu, tak nasadil poslední nabídku: 2970,-. Nekoupil jsem, obchodník byl „uražený“, ale asi jsem nakonec udělal dobře. Ve svém průvodci jsem si o těch obchodech přečetl, že si člověk musí dávat na jejich praktiky pozor. Ceny dokáží srazit hodně nízko, ale pak zákazník třeba nedostane mezinárodní záruku nebo je nekompletní či neoriginální příslušenství. Nabídka to byla ale velmi lákavá…rozdíl mezi obchoďákem skoro tisíc korun a proti ceně v ČR dokonce 1300,-.
Night market jsme našli v pohodě a rovnou jsme zavítali do části s jídlem. Dali jsme si kraba na česneku a šneky. Já jsem okusil místní pivo s názvem „San Miguel“ (nezní moc asijsky). Po jídle jsme se pustili do průzkumu části, kde se nakupuje. Tento konkrétní trh byl jiný než ty, co jsem zatím viděl na Taiwanu.
Byl víc o nakupování a nikde žádná část s automaty, kde by si lidé hráli. Nám se líbilo, že jsme tady viděli suvenýry. Jak jsme si uvědomili, to na Taiwanu moc nevedou. Situace jsme využili a hned nějaké nakoupili. Užili jsme si i smlouvání…sranda. :) Prošli jsme ještě kolem části, kde byly „future tellers“ - věštkyně; ženy, co četly z ruky, z karet, atd. Nechápu, jak jim někdo může za to platit… Celý večer jsme završili procházkou po ulici plné pěkných hospůdek, barů a klubů. Do žádné jsme ale už nezavítali a těšili jsme se jen na spánek.
Náš poslední den v HK byla neděle. Se vší batožinou jsme se vydali do ulic HK a zase přívozem na HK Island. Večer jsme měli v plánu odjet lodí do Macaa, tak jsme se rozhodli si rovnou ráno koupit lístky a zkusit najít úschovnu zavazadel. Po trapném bloudění (skoro 2x jsme obešli ten samý blok domů) jsme konečně našli terminál, odkud lodě odplouvaly. Toto přístaviště byl taky velký obchoďák. Tady jsou nákupní centra opravdu skoro všude. Našli jsme společnost „TurboJet“ a vzali jsme odjezd v osm večer, naštěstí byla možnost volby, když to jezdí každou hodinu. Úschovna tam taky byla, takže jsme se mohli na lehko vypravit na jih ostrova.
Vybrali jsme si tuto část, protože to je prý taková klidnější oblast a také jsou tam pláže, kam si jezdí Hong Kongčani odpočinout. Autobusem jsme se vydali do města „Aberdeen“.
Říkají tomu „Malý HK“, protože to tak opravdu působí, stejné rozložení…kopec, vysoké domy, řeka, druhý břeh. Všechno, jen v menším měřítku. Když jsme nastupovali do autobusu, tak jsme se řidiče ptali, jestli sem jede, a když jsme dorazili na místo, tak byl tak hodný, že vyšel až nahoru do patra (jeli jsme doubledeckerem) a řekl nám, že už jsme na místě. :) Šli jsme se podívat ke kanálu, kde jsme chtěli vidět slavnou plovoucí restauraci „Jumbo“, která má i svojí kopii v Amsterdamu. U řeky nás hned odchytila paní, co nám začala nabízet plavby malou lodičkou po přístavu. Podařilo se nám jí odmítnout, ale nevšimli jsme si, že nás pronásleduje dál. Procházeli jsme se po nábřeží a pak jsme se jen na chvilku zastavili, sedli jsme si a už tam „naháněčka“ byla zase. Ještě jí na pomoc připlul se svou loďkou její
komplic a už na nás byli dva. Snažili se, snažili se, ukazovali obrázky, co všechno uvidíme, přemlouvali, slevovali, nabízeli, smlouvali…až se jim to nakonec povedlo. Buď mají málo zákazníků, nebo chtěli prostě nás. V rámci výhod bylo i to, že jsme na loďce jeli jen my dva. Vzali jsme menší okruh a vydali jsme se rovnou k plovoucí restauraci. K ní není jiný přístup než přes vodu lodí. Tak jsme jí aspoň z venku pofotili. Náš kapitán/řidič byl velmi ochotný. Zastavil nám, vyfotil nás, popovídal a za jízdy ukazoval vše, co by nás mohlo zajímat. Takže to bylo něco jako: „Kouknu, támhle letí pták.“, „Támhle spí rybář na své lodi“, „Tohle je house boat“, „Tyhle světla mají na noční rybaření“, atd. Takže vždy, když zahlásil a ukázal na místo, já jsem namířil foťák a stiskl spoušť…jak krásná spolupráce. :) Byli jsme ti správní turisti. A když si vzpomenu na jeho angličtinu. Výslovnost typu: „ouv dé“ (over there)…“ígl“ (eagle). Všichni ptáci byli pro něj „eagle“ (orel). :)
Po prohlídce Aberdeenu jsme zase nasedli na autobus a jeli jsme se podívat na jednu z Hong Kongských pláží. Projížděli jsme kolem zátoky „Repulse Bay“, kde žijí nejbohatší obyvatelé HK. Na residencích je to vidět a z autobusu se dalo i nahlédnout přes plot, jaké mají zaparkované auta u domů. Některé budovy se tady architektům vážně moc povedly. Jinak v HK se staví hodně do výšky, to je jasné. Ale některé domy mají parcelu tak malou, že je to dům třeba o 30-ti patrech a půdorysně vypadá, že se tam může vyjít tak jeden byt na patro. To jen tak na okraj. ;) Dojeli jsme do města Stanley, kde je jedna ze známějších pláží. Pěkné místo v zátoce, kde si člověk ani neuvědomuje, že je vlastně v HK a přes kopec se tyčí mrakodrapy a pulsuje velkoměsto. Už bylo pozdnější odpoledne, tak jsme se ani nekoupali. Poseděli jsme, odpočinuli si a prošli jsme si pak místní promenádu s obchody. S velkou časovou reservou jsme sedli na autobus, který měl jet zpátky do centra půl hodiny.
Po příjezdu jsme si chtěli ještě zajít na jídlo, vyzvednou batožinu a odjet. Bohužel byla zrovna dopravní špička a na silnici byla menší zácpička. Když jsme byli v tunelu pod horou, tak to stálo úplně a čas začal ubíhat rychleji. Už jsme byli na cestě skoro hodinu a ani jsme nevěděli, kolik toho máme ještě před sebou. Časové rezerva byla ale velká (asi 1,5 hodiny), tak jsme nemuseli stresovat. Jediné, co mě znepokojovalo, byla otázka: „Proč náš autobus stojí v pruhu, co se nehýbe, když vedle auta jezdí normálně?“. Po další půl hodině a 300 ujetých metrech už došlo na myšlenky, že je času málo. Dopadlo to tak, že jsme se ocitli v časové tísni. Ani jsme pořádně nevěděli, kde vystoupit. Dostali jsme radu, že na konečné. Tam jsme se rozkoukali, sebrali tramvaj a doufali, že jede správným směrem. Naštěstí jsem poznal jednu ulici a uspokojil jsem se tím, že jedeme dobře, najednou ale tramvaják zastavil, že už dál nejede, že je na konečné. Ve spěchu jsme mu ani nezaplatili a mírným klusem jsme se vydali dále po svých. Za rychlejšího běhu jsme se dostali do budovy terminálu, rychle jsme se potřebovali zorientovat a najít správný suterén, kde máme batožinu. Úschovná schránka nám ale chtěla toho stresu navodit ještě víc a tak nechtěla z neznámého důvodu přijmout jednu z našich posledních mincí. Papírovky to nebralo, tak jsem běžel rozměnit. Jediné, co jsem po cestě potkal (nebo jsem si ve stresu všimnul) bylo kadeřnictví. Kadeřník, jeho kolega a zákazník vedli klidnou debatu, když jsem se tam udýchaný přiřítil s tím, aby mi rozměnili papírové peníze na mince. Kolega pomalými pohyby vyndaval peněženku, hledal, ale marně. Kadeřník taky neměl. Už jsem odcházel a najednou pán na židli vytáhnul z pod pláště kopu drobáků a nechal mě si vybrat. :) S jeho penězi byl naštěstí automat spokojen a naše baťohy nám vydal. Čtyři patra nahoru už jsme vyběhli rychlým tempem. Nebudu napínat, stihli jsme to. :) Byli jsme poslední a přijít o minutu později, tak bysme se do lodi už nedostali. Udýchaný a unavený jsme sedli a byli jsme spokojení, i když naprosto hladoví a žízniví.
V lodi to vypadalo jak v letadle. Když pustili motory, znělo to jak letadlo. Instruktážní video, jak se zachovat v případě nehody bylo taky jak v letadle. Chodili zde i „letušky“ (nevím jak se říká jejím kolegyním z lodi…“loďušky“ ?). Vzdálenost mezi HK a Macaem je asi 60km. Tato rychloloď to zvládla pod hodinu.
Po příjezdu jsme museli projít pasovou kontrolou. Macao je stejně jako HK sice součástí velké Číny, ale na venek je to jako samostatný stát. Nazývají to „Jedna země, dva systémy“ Macao bylo na rozdíl od HK kolonií portugalskou. Úřední jazyk tady mají Čínštinu (kantónštinu) a Portugalštinu. Bohužel už tady byl s angličtinou větší problém se domluvit. Jezdí se tady vpravo. Macao má 500 tisíc obyvatel a rozlohu jen 23km čtverečních. Je to proto stát s největší hustotou obyvatel na světě.
Na informacích jsme si zjistili, jak se dostaneme do centra a zeptali jsme se na pár rad, kam se podívat a co navštívit. V Macau jsme neměli rezervovaný žádný hostel. Původní plán byl, že bysme noc někde prohýřili v kasinu. :) To, že je to plán nereálný, jsme zjistili už po prvním dni v HK. Tak jsme se autobusem dostali do centra a našli jsme uličku s levnými hostely, kam nás poslala paní z infocentra. První hostel/hotel byl obsazený, druhý pokoj měl. Cena dobrá, kvalita přijatelná. :) Dali jsme se tam do kupy, vymysleli jsme plán a těšili jsme se na dlouhou noc. Macao je známé jako asijské Las Vegas. Je to skoro jediné místo v Asii, kde je povolený hazard v takovém rozsahu a místní vláda na tom staví svojí atraktivitu pro turisty a návštěvníky. Jezdí sem boháči z Číny, Ruska a okolních států. My jsme to chtěli prostě vidět. :) Je fajn, že jsou všechny kasina volně otevřená pro všechny (teda kromě VIP zón) a může se do nich vstoupit i bez toho, aby člověk něco utratil. Většinou jsou otevřená 24 hodin denně a bývají i spojená s obchodními centry a hlavně luxusními hotely. Jedinou podmínkou pro vstup je být řádně oblečený. Nepustili by nás tam, kdybychom byli třeba v plážovém outfitu. Také se v kasinech nesmí fotit.
Když jsme vyšli, nepotěšilo nás počasí. Velký déšť a jeden deštník způsobili, že jsme čekali často v podchodech, než se to trochu uklidní. První kasino, co jsme po cestě potkali, bylo „Grand Lisboa Casino“. Jeho 261m vysoká budova ve tvaru pochodně je nepřehlédnutelná. Trochu s ostychem jsme vlezli dovnitř a nevěděli jsme, jak se chovat. Prošli jsme bezpečnostním rámem a před námi se rozprostřel luxus. Všechno se třpytilo a blýskalo. Všechno jak ze zlata a všude krásné křišťálové lustry. Vyjeli jsme eskalátorem do prvního patra a uviděli jsme velikánkou halu plnou stolů, kde se provozovaly nejrůznější hazardní hry. Takových pater tam bylo asi pět a všude se utrácely/vyhrávaly peníze. Nahlédli jsme i do VIP salónku, kde se hrál poker. Všichni hráči vypadali, jak nějací mafiáni a já jsem si říkal, že teď když někoho uvidím, jak podvádí, tak mě pak někde odstřelí. :) Další naše zastávka byla v kasinu „Lisboa“. To je původní kasino od stejné společnosti a prý je také nejznámější v celém Macau. Postavené bylo na konci 60. let a má takovou zvláštní, příjemnou atmosféru starých časů. Je to také jedno z mála kasin, kde se smí kouřit. Tam jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali jsme k velkým kasinům, co nám byly doporučené.
Bohužel nás zase zastihnul déšť a docela jsme zmokli, tak jsme se báli, že už nás nikam mokré nepustí. Blížili jsme se ke kasinu „Wynn“ bočním vchodem. Říkal jsem si, že pán u dveří nás pošle někam pryč, ale místo toho už nás z dálky vítal. Vypadalo to, jako by nás už čekal. Natálii dal hned deštník do připravené tašky a pustil nás dovnitř a ještě nám popsal cestu. Místo, kam jsme se dostali bylo vážně WOW. Huňatý červený koberec, krásná výzdoba, vůně (v některých kasinech jakoby pouštěli do klimatizace parfémy) a příjemná hudba. Šli jsme po těch chodbách úplně sami a občas se nám naskytnul i pohled do salónků po stranách. Říkal jsem si, že snad v luxusnějších prostorách jsem ještě nebyl. Docela jsem přivítal, že se nesmělo v kasinech fotit…jinak by mi asi karta nestačila. :) Prošli jsme také část obchodů, kde byly jen samé vyhlášené značky. U vystaveného zboží nebyly ani cenovky. Řekl bych, že cena není důležitá… Kasino Wynn bylo moje jednoznačně nejoblíbenější. Navštívili jsme ještě další známé domy hazardu jako třeba „MGM“, ale už nic nebylo takové. Nakonec jsme se v jednom menším odvážili si objednat pivo a překvapilo nás, že cena nakonec nebyla nijak astronomická. Ani v jednom kasinu jsme si nezahráli, i když jsme se potom dočetli, že se dá začít i v přepočtu za tři stovky. Po cestě domů jsme potkali několik skupinek lehkých děv…i to k tomu patří. :)
Na druhý den nás počasí nepotěšilo dvojnásob, probudili jsme se a slyšeli jsme jen velkou průtrž mračen. Rozhodli jsme se jí prospat, ale když ani v jedenáct déšť neutichl, tak jsme museli stejně jít. Měli jsme plán trasy, ale bohužel jsme ho z časového důvodu museli zkrátit. Nedostali jsme se do čtvrti, která se nachází mimo centrum na ostrově. Tam je také největší kasino na světě (aby jich nebylo málo).
Protože bylo Macao dlouho portugalskou kolonií, tak je tady evropský vliv vidět hodně. Ulice jsou dlážděné, architektura domů a uličky připomínají jihoevropské země. Jsou tady i křesťanské kostely. Historické centrum je zapsané na seznamu Unesca. Jen mi nejde do hlavy, proč tady Unescu nevadí, že ani ne kilometr od tohoto kulturního dědictví, si řetězce kasin staví čtvrtkilometrové zlaté budovy ve tvaru pochodně a Praze, když někdo chce postavit na Pankráci budovu 150m vysokou, hrozí vyškrtnutím ze seznamu.
Tak jsme za doprovodu deště procházeli ulicemi pod jedním malým deštníkem a poznávali památky tohoto evropského města v Asii. Bohužel jedna z věcí, kterou v průvodci velmi vychválili, byla v pondělí zavřená – Muzeu de Macau…škoda. Navštívili jsme i A-Ma Temple. Je to nejstarší chrám v Macau a je to místo, podle kterého je pojmenované toto město.
Po naší deštivé procházce, jsme si došli pro baťohy do hotelu, kde nám je uschovali a vydali jsme se na loď. Koupili jsme si jízdenku přímo na letiště. Byla o dost dražší než do HK, ale pak jsme si říkali, že bysme stejně museli ještě něco zaplatit za cestu na letiště a taky by to stálo i čas a už se nám nechtělo riskovat žádné zácpy.
Loď zajela přímo do terminálu (podmínkou nákupu bylo i ukázání letenky), kde byl hned check-in. Já jsem si už radši baťoh s nožíkem nechal odbavit. Překvapilo nás, když nám k letence dali ještě jakýsi papírek s tím, že si peníze máme vyzvednout u přepážky. Nevím, co to bylo. Jestli nějaké vracení daní/cla nebo přeplatek jízdenky na loď nebo jen nějaké diety na večeři…
Ale 150HK dolarů (cca 400,-Kč) potěší. :) Let byl bez problémů.
Taiwan nás zase přivítal po svém. První věc, čeho jsme si všimli, byla téměř nemožnost komunikovat v angličtině. Dorazili jsme těsně po půlnoci a metro už bohužel nejelo. Autobus zřejmě taky ne, tak nám nezbylo, než využít taxislužby. Věděli jsme, že z hlavního nádraží v Kaohsiungu jezdí autobus do Tainanu i v noci. Tak jsme taxikáře požádali, aby nás odvezl tam. Natálie už něco čínsky umí, tak domlouvala vše ona. Dohodli jsme se na ceně 300,-NT. Za jízdy se taxikář zeptal, kam máme namířeno a když jsme mu prozradili, že do Tainanu, tak nám hned oznámil, že žádný vlak ani autobus už tam takhle pozdě nejede.
Okamžitě nám nabízel, že by nás tam za 2000,-NT hodil. To jsme odmítli a jelo se dál. Cesta se mi nějak nezdála, ale říkal jsem si, že i když pojede zajížďkou, tak snad nebude chtít víc, než dohodnutých 300,-NT. Pak prohodil něco jako: „Tak jedeme do toho Tainanu, že?“ …dobrý trik. Asi viděl turisty a říkal si, že mají peníze, tak to nakonec přijmou. My jsme mu na to trochu zděšení řekli rozhodně ne, ale on se nechtěl dát, a že už je na cestě a přece, co na nádraží budeme dělat, když nic nejede. Řekli jsme mu, že nemáme víc jak těch domluvených 300,-NT, tak jestli nás tam hodí za to, tak ok. Ne zrovna šťastný a spíše uražený to musel otočit. Nakonec mu na taxametru naskákalo až 500,-NT, ale naštěstí byl férový a řekl si jen o těch tři sta. Hned jak nás ale vyložil u nádraží, v okamžiku nás jak supy obklopili další taxikáři s tím, že kam to bude… No hrůza jak byli neodbytní. Potřebovali jsme zjistit, odkud jede ten autobus. Ptát se taxikářů se nadá, ti by nás i přesvědčovali, že budova, vedle které stojíme, není vlakové nádraží, ale třeba hotel jen aby nás mohli odvést oni. Ptali jsme se různě…lidí na ulici, v 7/11, v hotelu a všude jsme se setkali s tím samým. Vyplašený výraz, skoro ani slovo anglicky a jen aby nemuseli říct, že neví, tak nás prostě někam poslali…každý jiným směrem. Chodili jsme stále dokola kolem těch taxikářů a ti viděli, jak jsme zoufalí. To jim ještě víc dávalo naději, že stejně na jejich nabídky pak přistoupíme. Nakonec jsme po všech možných patáliích a hodině a půl chození v noci po ulicích, to správné nádraží našli a opravdu autobus jel.
Ve tři hodiny ráno jsme přijeli do našeho Tainanu a po krásném výletu, kde nám každý rozuměl, jsme se vrátili k našemu Taiwanskému životu... :)
Plavba samotná trvala hodinku. Ostrov je od Taiwanu (vlastně taky od ostrova :)) 30km na východ do Tichého oceánu. V průvodci jsem se dočetl cosi o tom, že se máme připravit na to, že by nám mohlo být na lodi špatně. Hladina byla toho dne velmi klidná, tak jsem se mořské nemoci neobával, ale… katamarán se na vlnách tak pomaličku pohupoval, že to po takové půl hodince nebylo úplně příjemné. Já jsem šel na palubu na čerstvý vzduch a kochal se vzdalujícím Taiwanem a blížícím se Green Islandem, ale mnoho lidí mělo problémy větší…dokonce i pár členů naší výpravy. Viděl jsem i několik lidí, co museli použít všudypřítomné pytlíky… 
No nakonec to všichni ve zdraví buď s menšími, nebo většími problémy přežili a dopluli jsme do přístavu na Green Islandu. Tam si nás hned odchytil chlápek s nabídkou pobytu. Propůjčil nám skútry a jeli jsme se podívat jaké má ubytování. Holkám se moc nezdálo, tak jsme to nepříjmuli…mě se zas nezdál skútr. Nechali jsme mu je na ulici a přijela pro nás paní, se kterou se jednalo předtím. Ukázala nám hotýlek. Holkám se podařilo usmlouvat dva pokoje a ještě i nižší cenu. Mně se bydlení moc líbilo a dokonce i propůjčená vozítka byly novější a v lepším stavu. :) Měli jsme jeden skútr na dvě osoby.
To k čemu to nakonec bylo, mě ale nenapadlo. Natáhnul celý svazek kruhů a chtěl po nás, aby se každého kruhu chytili 4 lidi a tak, že půjdeme spolu do vody. My tři ještě jako jediní jen tak v plavkách jsme mu to odmítali, že plavat umíme (lidi na Taiwanu a celkově dost lidí v Asii neumí plavat), a že se chceme pohybovat, kde chceme a ne se skupinou dalších 30-ti lidí. Nakonec teda slevil, ale že musíme být na blízku. Když jsem vlezl do vody a podíval jsem se pod hladinu, tak mě to, co jsem uviděl, příjemně překvapilo. Byly zde korálové útesy plné ryb a různých potvor. Tolik dění pod vodou jsem opravdu nečekal. Plaval jsem si, kde jsem chtěl daleko od skupiny, která ryby jen odháněla a obdivoval jsem krásy korálových útesů plných života. Dvě hodiny, co jsme tam trávili, utekly jako voda. :)
Po tomto drobném zdržení jsme jeli na večeři, kterou jsme měli formou grilování. V pěkné restauraci nás usadili ke stolku s roštem uprostřed. Pod rošt nám donesli rozpálené uhlíky a pak už jsme si jen šli vybrat jídlo, které si na něm ugrilujeme. Na stolech bylo všechno možné přes kuřecí křidýlka až k všemožným mořským tvorům. Taky byla připravená zelenina. V ceně bylo jídla kolik jsme jen snědli, pouze nápoje se platily zvlášť. 
První zastávka byla v jeskyni, která podle legendy sloužila jako úkryt před velikou bouří rybáři, který viděl boží znamení, a to ho sem přivedlo. Dnes je zde malá svatyňka, kam se lidé chodí modlit. Měli jsme s sebou velké svítilny co nám dali, protože další z atrakcí mělo být pozorování zvěře, co žije na ostrově. Jezdili jsme za našim průvodcem a koukali do tmy kolem silnice. Asi po dvaceti minutách jsme uviděli jednu vyplašenou srnku. Mně to přišlo strašně vtipné, když tolik lidí jezdí v noci po ostrově, motory tolika strojů hučí na půl kilometru a každý má svítilnu, která dosvítí ještě dál…no a pak aby tam na nás někde nějaký ten jelen čekal. Poslední zastávkou byla pláž. Šli jsme se podívat, jací živočichové se v noci pohybují na pobřeží. Viděli jsme spoustu krabů všelijakých velikostí. 
Poslední zaplacenou věcí v našem balíčku byla návštěva místního vyhlášeného hot springu. Na Green Islandu se nachází jeden ze tří slaných horkých pramenů na světě. Další je už jen v Japonsku a na Sicílii. Kvůli velmi teplému počasí jsme si teplou-horkou koupel nechali až na večer respektive noc (mají otevřeno až do 3 ráno). Jeli jsme tam po půlnoci. Koupele se nacházely na druhé straně ostrova a tak jsme museli jet znova přes území bez světel. A co jsme neviděli…potkali jsme celé stádečko srnek. Kdyby nebyli místní tak vystrašení, tak si každý mohl udělat takovýto sólo výlet a viděli by víc než s průvodcem. 
V takovouto noční hodinu jsme byli v bazéncích skoro sami a už i teplota vzduchu byla příjemnější. Byl to snad nejhezčí hot spring (neberu v potaz ten přírodní, co jsme našli při naší cestě přes hory), ve kterém jsem byl. Bylo zde mnoho bazénků s různou teplotou vody a plno různých masážních vodotrysků. Dokonce byly i tři laguny mimo areál přímo u moře, kde bylo cítit, jak horká voda vychází z podpovrchu. Říkal jsem si, jak by to tam bylo krásné, kdyby byla bouřka, zima a my bychom mohli pozorovat rozběsněné moře a při tom relaxovat v teplé vodě. :)
Druhý den ráno jsme si naplánovali, že se vzbudíme v pět hodin a půjdeme se podívat na krásný východ slunce nad mořem, když na východ od nás byl už jen Tichý oceán. Mně, Erikovi a Clemensovi se opravdu podařilo vstát. Za oknem jsme ale viděli na obloze jen mraky. Přesto jsme jeli. Bohužel z toho nic nebylo a slunce jsme přes zataženou oblohu neviděli. Aspoň jsme cestou potkali stádo divokých krav…tak z toho bylo takové safari. :) Po návratu jsme zas ulehli a spali dál…
Kolem celého Green Islandu vede silnice v délce 17km, takže se to dá do půl hodinky objet. Na ostrově je jedna větší a dvě malé vesnice a asi milión skútrů…:) Lidí tu žije kolem tří tisíc. Skútry jsou vážně všude a vypadá to, že je tu snad jeden na každého obyvatele. Ještě jsme i zjistili, že tady jezdí jeden autobus, který celou dobu krouží kolem ostrova a funguje tu jako takové MHD. 
Vydali jsme se na okružní jízdu a konečně jsme viděli to, co nám v noci skrývala tma. Ostrov je to opravdu nádherný…hornatý, zelený a se skalnatým pobřežím. Jezdilo se, fotilo se…ale pak už se nám s Clemensem zdálo tempo pomalé, tak jsme se trhli od skupiny. 
Ze začátku mě to děsilo, ale bylo jich tolik, že jsem se otrkal. Po chvíli jsem ale uviděl to, co jsem vidět nechtěl…pavučinu a na ní tak 5cm veliký pavouk se žlutými pruhy na zádech (slyšel jsem, že čím víc je zvíře barevné, tím je jedovatější…). Vzpomněl jsem si na ceduli a začal jsem se trochu obávat, co vlastně v tom lese žije. Neštěstí byla pavučina na straně a nebránila nám v pokračování, tak jsme šli dál.
Míjeli jsme altánek, ve kterém byla kočka. Ta ale vypadala, že je ve špatném stavu, tak mě napadlo, jestli taky nepotkala nějakého pavouka a neměla s ním konflikt. Je ale možné, že byla jen dehydratovaná nebo jinak špatná z neuvěřitelného horka, které v ten den bylo. To nejhorší nás ale na cestě teprve čekalo. Po asi tak 200m od kočky jsem se zarazil a nechtěl jsem jít ani o krok dál. Nemám moc rád pavouky a to, co jsem před sebou spatřil, jsem ještě v přírodě neviděl. Nad naší stezkou byla silná pavučina a na ní vyčkával obrovský černý zabiják. Pavouk velikosti dlaně dospělého muže číhal na svojí oběť a já jí být nechtěl. Clemens byl také dost zaražený, ale byl odvážnější než já a po chvilce už pavučinu podlézal. Já jsem odmítal jít dál, ale když už byl za překážkou a říkal, ať nejsem srab a jdu taky, tak jsem se odvážil a taky jsem pavučinu velmi opatrně podlezl. Pavouk ale na mě skočil a kousnul mě do hlavy. Dobře…předchozí větu jsem si vymyslel. :) Jediné, co mě znepokojovalo, byla představa, že ještě půjdeme zpátky stejnou cestou. No je pravda, že po tomto setkání jsme byli oba dva pěkně vystrašení, a nevěděli jsme, co nás ještě v lesíku může překvapit. Vzali jsme si do ruky klacky a poklepávali jsme každý kámen, jestli tam není had a šmátrali jsme ve vzduchu, aby tam nebyla pavučina. Pak jsem si jen říkal, jaký jsme to ale hrdinové v takové džungli pro začátečníky. Nikde jsme se nemuseli prodírat hustými porosty a jen jsme šli po vydlážděné stezce. :) Přežili jsme a i cestou zpět jsme se vyhnuli našim kamarádům pavoukům. 
Dojeli jsme kamarády, kteří se snad stihli pofotit u všeho a zašli jsme na poslední jídlo na ostrově. Pak jen návštěva obchodu se suvenýry, vyzvednout batožiny a vrátit skútry v přístavu. Na loď jsme se dostali bez problémů a opustili jsme ostrov. Cesta zpátky se zdála mnohem klidnější a člověka s pytlíkem jsem neviděl snad ani jednoho. Taxíkem na nádraží a přes Kaohsiung vlakem zpět do Tainanu. Před půlnocí jsme byli na koleji…hold nějak nevyšel plán se stihnutím školy v pondělí. 
.JPG)
