Výlety aneb co jsem tu už viděl

Od svého příjezdu na Taiwan už jsem lecos viděl a už jsem se podíval i na pár zajímavých míst. Sice jsem ze začátku vídal jen stále samá města a měl jsem opravdu nedostatek přírody. Ono tady ulice taiwanských měst vypadají hodně podobně ve všech větších městech. A když jsem všude slýchal, jak je na Taiwanu nádherné krajina, tak jsem to chtěl vidět. :)
Ostrov je rozlohou poloviční než Česká republika a počet obyvatel je tu více než dvojnásobný. Populace se blíží k 23 milionům. Ne jen, že Taiwan má jednu z nejvyšších hustot zalidnění na světě, ale ještě k tomu tito lidé žijí hlavně na západním pobřeží, protože skoro celý zbytek území zabírají vysoké hory. Takže to pak vypadá skoro jako pás měst od severu k jihu.


No ale k mým výletům. Hned první víkend po příjezdu mě vzal Eric (spolubydlící) na výlet s jeho kamarády do Kaohsiungu. Je to druhé největší město na Taiwanu s 1,5 miliony obyvatel. Konal se tam festival starých tradičních čínských symbolů. Bylo to pěkné a zajímavé, ale bohužel všechno v čínštině. :-/ Tak jsem se aspoň mohl dívat na „obrázky“… Na večer jsme ještě stihli „Lantern festival“ (část oslav nového čínského roku) u místní řeky „Love River“ s pěkným ohňostrojem a koncertem. Tady jsem taky poprvé ochutnal Taiwanské pivo, není špatné (možná je to ale tím, že jsem české pivo už neměl hodně dlouho). :)
Den na to jsme se šli s mým buddym pro změnu podívat na ohňostroj v Tainanu (město, kde studuju), který byl také ještě součástí oslav nového roku. Bylo to u jednoho z místních chrámů, patrně největšího a jak jsme viděli pravděpodobně i nejbohatšího. Show byla velká, lidí hodně (jak už to na Taiwanu bývá :)) Líbil se mi hlavně ohňostroj, kdy přijel na „scénu“ vůz plný pyrotechniky a po chvíli z něj začaly do lidí lítat rachejtle. Takových vozů se vystřídala za celý večer tak desítka. Pro mě to bylo něco netradičního a pak jsem si i uvědomil, že to bylo i nebezpečné, ale místní byli patřičně připravení a skoro za největší adrenalinové vyznavače jsme tam byli my, protože jsme si nepřinesli žádné ochranné prostředky. :) Obrovský ohňostroj s hudbou pak jen dovršil večer.

Následující týden jsem postupně prozkoumával město, kde pobývám. Viděl jsem některé z mnoha místních chrámů a také jsem musel vidět jednu z místních památek - historickou holandskou pevnost ze 17. století. Tainan je město na místní poměry velmi staré a plné historie. Jako jedno z nejstarších měst bylo založeno koncem 14. století. Bylo to hlavní město Taiwanu od 17. do konce 19. století. Dneska má skoro 800tisíc obyvatel a je 4. největší na Taiwanu.

Po našem dvoutýdenním rozkoukávání pro nás organizace starající se o mezinárodní studenty připravila výlet do oblasti zvané Meinong. Je to region, kde žijí domorodci lidu Hakka. Jak nám pustili cestou autobusem video, tak jsme se mohli dozvědět, že to byli ti, kdo bojovali ve válce proti Japoncům na konci 19. století. V Meinongu se také pěstuje tabák a vyrábí tradiční ručně malované papírové deštníky. Jelo nás hodně – 4 autobusy. Zahraniční studenti většinou z Číny, Thajska, Indonésie a Vietnamu. Jediní jiní cizinci jsme byli já z Česka, Kanaďanka, Panaman a Maďar. Výlet byl pěkný, dobře zorganizovaný a já jsem se konečně dostal mimo město, viděl jsem pole, louky, řeky a v dálce dokonce hory. :) Navštívili jsme muzeum, jezírko a dílnu na papírové slunečníky, kde jsme si mohli každý jeden malinký i vlastnoručně namalovat, pak jsme si i sami „vlastnoručně“ připravili (mohli zalít) čaj. Výlet byl jednodenní, na večer jsme byli doma.


Jedné krásné slunečné neděle jsme si udělali výlet na skútrech. Jeli jsme já s Erikem na jednom skútru, pak jeho dvě kamarádky (Janet a Adeline) s dvěma kamarády a Clemens (soused z Rakouska). Vydali jsme se na nedalekou atrakci – Salt Mountain (hora ze soli). Cestou jsme se stavili na oběd v restauraci specializované na see food (plody moře). Tam jsem zjistil, že tohle jídlo můžu. :) Salt Mountain nakonec nebyla nic extra. Kopec vytvořený navážením soli na jedno místo. Kromě muzea o těžbě soli v oblasti a jezírka s tak slanou vodou, že nadnáší, tam nebylo skoro nic k vidění. Cestou zpátky jsme se zastavili u rybích farem, ve velkém chrámu a navečer západ slunce nad mořem, který jsme využili k dělání zajímavých fotek. :) Cestou zpátky se nám přihodila již zmiňovaná porucha a následná oprava skútru.

Týden na to Eric připravil krásný výlet do oblasti zvané Alishan a přizval mě, jestli bych nejel s nimi. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá a vydali jsme se na první výlet s přespáním. Alishan je národní park v horách a v tomto období se tam lidé jezdí podívat na právě kvetoucí třešňové stromy, kterých je tam opravdu hodně. Také se na svazích místních hor pěstuje vyhlášený alishanský zelený čaj.
Na cestu jsme se vydali v sobotu ráno vlakem. Jela s námi ještě Janet a její kamarádka z Jižní Korey. Ve městě Chiayi jsme měli přestoupit na autobus, ale bohužel už bylo vyprodáno. Nastalé situace si hned všimnul pohotový chlapík a začal nám nabízet odvoz jeho dodávkou. Byl opravdu neodbytný, ale Eric věděl, že tyto služby moc výhodné nejsou a tak zavolal do našeho hotelu, jestli by nám nemohli sjednat nějaký odvoz. Nakonec pro nás přijel zaměstnanec hotelu s jeho dodávkou. Když to viděl dotyčný chlápek, tak na našeho řidiče začal vykřikovat nadávky, že mu bere zákazníky. :D Při čekání na odvoz jsme stihli poobědvat a okusili jsme místní specialitu – krocaní rýže…prostě naše masové rizoto. :) Po 20-ti minutách jízdy někdo řidiči zavolal a pak to otočil s tím, že se vracíme pro další pasažéry. Původně jsme byli v dodávce 4 a bylo to fajn, ale když přistoupilo dalších 6 studentů z Číny, tak už to tak pohodlná cesta nebyla. Číňani jsou hodně hluční. Seděl jsem naštěstí u okýnka a mohl jsem sledovat, jak se krajina mění. Bylo to moje první setkání s taiwanskými horami. Náš řidič byl fajn. Celou cestu povídal a povídal, ale bohužel čínsky. Eric mi občas něco přeložil a tak jsem se i dozvěděl pár informací o oblasti. Taky nám udělal zastávku ve městě, kde byl visutý most (to se mi líbilo :)) a chrám. Měli jsme štěstí, zrovna se tam něco dělo a my viděli zajímavé představení. Cestou nám ještě jednou zastavil a to na čajových plantážích. To se mi líbilo moc. Hlavně to bylo super na focení, krásná krajina, pěkné světlo. Po cestě jsme potkávali četné opravy silnic. Občas slejvák, občas zemětřesení strhne kus silnice, tak se musí stále opravovat.

K večeru jsme konečně dorazili na místo určení. Do národního parku Alishan. Za vstup do oblasti, kde byl i náš hotel, se muselo platit. Můj první dojem nebyl moc dobrý. Všude strašně lidí. Vydali jsme se na procházku do lesa a já čekal skoro až nějaký prales a opravdovou túru. Moje očekávání ještě umocnil chlápek, co nám na konci vesnice nabízel pojištění. :) Ale jak jsme šli dál, tak lidí nějak neubývalo a šlo se stále po silnici. Já vyhlížel, kdy už konečně sejdeme z cesty a já uvidím něco extra, ale bohužel skoro celý okruh byl po vyasfaltované silnici a pak chodníčku. Svah plný rozkvetlých třešňových stromů, byl krásný, ale dojem jaksi ničily davy lidí, co tudy taky procházely. :-/ Jak už jsem jednou psal o zálibě místních si vše a hlavně sebe u všeho fotit, tak tady to bylo v plné míře. U každého stromu byla fronta. :D A pak ty paničky se svými psíky/kabelkami. No jak procházka po pěší zóně ve městě. V nejvzdálenější části okruhu už bylo lidí míň a dokonce se sešlo z cesty do lesa (možná důvod úbytku lidí :)), kde byly dvě jezírka. Následně se setmělo, my dorazili ještě k chrámu a pak po tmě zpátky do vesnice. Na večeři jsme si dali HotPot (specialita, kdy donesou na stůl vařič a jídlo se dovaří až před námi).
Šli jsme spát brzo, protože nás druhý den čekalo brzké vstávání kvůli východu slunce nad horami. Na to jsem se moc těšil. Ale zase mé nadšení zbrzdilo množství lidí, co čekalo v 5 hodin ráno na parkovišti na odvoz. Zjistil jsem, že nejsme jediní, co se jedou kochat. Je to totiž jedna z dalších atrakcí tohoto místa a nikdo si to nechce nechat ujít. Takže cestou provoz na silnici větší než přes den a celé to vyvrcholilo na místě, kde se pozorovala „show“. Silnice úplně zablokovaná lidmi a auty. Odhadl bych to klidně na 300 lidí, čekajících s foťáky v ruce na sluníčko. :) To, že dneska se dá pořídit zrcadlovka opravdu levně bylo vidět, každý vypadal jak profesionál a já jsem si se svým foťákem (i když velkým) připadal jak největší amatér. :D Výsledný efekt nic moc, slunce vyšlo, milión fotek, lidi se rozprchli do aut a pryč…
Cestu zpátky nám aspoň zpestřilo stádo (nebo spíš tlupa :)) opic, co postávalo na silnici a okolních svazích. Zatavili jsme, pofotili jsme. Poslední zastaveníčko bylo u starého velkého stromu. Psalo se, že je tam už přes dva a půl tisíce let…hmmm, byl opravdu velký. :)
Škoda, že po loňském tajfunu, co oblast postihnul, nebyla v provozu železnice, která národním parkem projíždí. Je to jedna z hlavních atrakcí a mohla to být moc pěkná projížďka. Tak jsme si trasu aspoň po kolejích prošli. :)
Návrat domů probíhal stejně, minibus a vlak. Večer jsme byli doma.

Před dvěma týdny jsme potřebovali s Clemensem otestovat (před velkou cestou :)), co vydrží a kolik ujedou na jednu nádrž naše skútry. Tak jsme vzali mapu, označili místo mimo město a vyjeli jsme. Dojeli jsme k jezeru, kde se za přístup k němu muselo platit. Byl tam samozřejmě chrám a další visutý most, který se mi líbil. Na těchto mostech je pěkné jak se pohupují, když po nich člověk přechází a pod ním je hluboko v údolí řeka…no je to zvláštní pocit. Je zajímavé, jak vždy pevně svírám foťák v ruce, jak kdybych ho měl každou chvíli upustit. :)
Jezero/nádrž pěkná, ale my jsme chtěli vidět víc, tak jsme zase vzali mapu a našli další velkou modrou plochu. Vydali jsme se po menší silnici, kde už skoro nikdo nejezdil a to bylo velmi příjemné a v přírodě. Občas se silnice změnila jen na prašnou cestu a to se nám to pak líbilo ještě víc a my začali objevovat offroad schopnosti našich skútrů. :) Po příjezdu k přehradě se zase za přístup muselo platit, ale částky to nejsou tak vysoké, asi 50,-Kč. Tentokrát to vypadalo jako velká rekreační oblast, ale my tam byli před sezónou, takže tam skoro nikdo nebyl a jen se opravovalo a připravovalo. Navštívili jsme muzeum a prohlídli si ptáky v přilehlých voliérách. Viděl jsem tam poprvé kompletně bílého páva…chudák, ten se nemůže chlubit se svým bohatě barevným ocasem. Jak jsme projížděli kolem přehrady, tak už se blížil večer a my jsme si uvědomili, že jsme už tak půl hodiny nepotkali žádné auto a ani jsme nikde neviděli lidi. Vylezli jsme si na vyhlídku s hotelem a nikde nikdo, ani personál, údržbář, nic. Procházeli jsme to tam a ani noha. Připadalo nám to jak místo duchů. Zvláštní pocit, když je člověk zvyklý na Taiwanu, že je všude hlava na hlavě. Tak jsme se kochali vlastní přehradou jen pro nás, procházeli si vlastním vyhlídkovým místem a pak jsme si i zajeli do přístaviště, kde taky prázdno a tak jsme si mohli prolézt lodě, bagry, atd. :). Nevím, co se tam dělo… :-/
Cesta zpátky už byla po tmě a já jsem si uvědomil, že si musím koupit novou helmu s plexisklem. Při vyšších rychlostech už ten vítr není příjemný a taky byl můj obličej bombardován všelijakým hmyzem, co si tak po večeru poletoval vzduchem…

Ale ten největší výlet, to největší dobrodružství se událo teprve před týdnem. Ale to si nechám až na příští kapitolu. :)





























You will see in a brand new episode…coming next week! ;)