Lidé a země

O lidech na Taiwanu se říká, že jsou milí a přátelští. Ze své vlastní doposavadní zkušenosti to mohu naštěstí jen potvrdit. Hned jak ráno vyjdu před kolej, tak se na mě usmívají a zdraví mě mí „známí“ prodejci jídla z dodávky na křižovatce. Někteří učitelé jsou skoro jak spolužáci (taky jsou někdy jejich studenti starší než oni sami :D), chovají se přátelsky a vůbec nevystupují jako „nadřízení“. A v obchodě jsou většinou rádi, že jsem nakoupil zrovna u nich. :)
Jen mi bohužel dost často vázne komunikace po jazykové stránce. Já nemluvím čínsky a oni naopak neumí anglicky. Většinou je tento problém hlavně mimo školu, ale taky se někdy stane, že i na školní půdě narazím na studenty a převážně zaměstnance, co anglicky neumí. Naštěstí jsem se ale vždy domluvil a došli jsme společně k tomu, kvůli čemu jsem tam přišel. Často to vypadá tak, že se přijdu něco zeptat, o něco požádat a dotyčný se snaží něco ze sebe dostat anglicky, potom se začne velmi smát a pak dojde pro nějakého kamaráda, co by mu měl pomoct, ale s tím to dopadne stejně a jdou pro dalšího. Nakonec je tam lidí několik plus ti, co se na mě přišli jen podívat :-) a komunikujeme. Hodně se mi osvědčily gesta a řeč těla.
Ještě poznámka k jejich znalosti angličtiny. Dozvěděl jsem se, že lidé (teda aspoň mladí a studenti) tady anglicky docela umí, ale bojí se mluvit. Prý se dost stydí a hlavně se bojí chyb. Nezkouší to, protože mají obavy, že budou chybovat a to nechtějí připustit.

Docela jsem se bál, když jsem se šel nechat ostříhat. Obával jsem se, co mi na hlavě vytvoří, když mi nebudou rozumět. Některé místní vlasové kreace jsou dosti zvláštní a myslím si, že mně by neslušely. :) Naštěstí jsem ale narazil na salón, kde byla jedna holka, co anglicky trochu uměla a docela pochopila, co po nich chci, když jsem jí ukazoval fotku v mobilu. :) V kadeřnictví mají zajímavé služby navíc. Můj rakouský kamarád Clemens neměl štěstí a anglicky se nedomluvil, tak se pak docela divil, když ho před ostříháním namasírovali a při dvacetiminutovém mytí hlavy i promasírovali hlavu. Takové služby by se mi líbily i u nás. :) Samozřejmě se jedná o ty dražší salóny, ale v porovnání s cenami u nás, jsou tak v průměru.

Rád bych napsal i o jednom příkladu ochoty a pomoci lidí na Taiwanu.
O jedné krásné slunečné neděli jsme si udělali s pár přáteli výlet na skútrech po okolí a navečer jsme se jeli podívat na západ slunce na pláž. Vraceli jsme se už za tmy, a když jsme zrovna vjeli do nějaké vesnice/městečka, tak Clemensovi na křižovatce chcípnul motor. Snažil se to nastartovat, ale bohužel neúspěšně. Po několika pokusech si nás všimnul chlápek, co čekal na křižovatce, přišel k nám a začal pomáhat. Když se to nepovedlo ani jemu, tak nám hned poradil, kde je nejbližší opravna. Nasměroval nás tam a my tlačili. Po chvilce nás dohnal na svém skútru s obavou, jestli jsme se neztratili a kamaráda tam radši dotlačil. Chlápek v opravně, což byl zároveň i jeho dům (lidé tady většinou mají své obydlí přímo v garáži, kde mají dílnu/ochod), byl hned ochotný nám pomoci a pustil se do opravy. Vůbec mu nevadilo, že je neděle osm hodin večer. :) Nakonec zjistil, že nefunguje jedna součástka, kterou bohužel nemá na skladě, ale prý pokud počkáme půl hodiny, tak jí mít bude. Zavolal kamarádovi a ten za 20 minut přijel v autě a novou součástku přivezl. My na to s Clemensem koukali a říkali si, že být to u nás, tak zaprvé ani v neděli večer nikoho neseženeme a zadruhé, kdyby zjistili, že něco není na skladě, tak nám řeknou, že to objednají a za týden si pro skútra můžeme přijít…:D Super, sice ho oprava stála asi 1200,-, ale mohli jsme dojet v pohodě domů…hold u takto starých strojů už člověk neví, co ho může potkat. :-/ Tento příběh by však možná nezněl takto idylicky, pokud bychom s sebou neměli lidi, co umí čínsky a nedělali nám překlad. :)
Další dobrou zkušenost s opraváři jsem měl hned druhý den, kdy jsem si jel nechat spravit zrcátko na svém skútru. Zjistil, že spravit nejde, ale vyměnil mi ho za 100,-Kč a hned mi obešel skútra, kdy zjistil, že brzdy nejsou úplně v pořádku (chtěl jsem si je nechat seřídit, protože jsem cítil, že to není ono). Vyměnil mi brzdové destičky (taky musel objednat – přivezeno do 10 minut) za 150,-Kč a ještě mi i celého skútra vyleštil, když se čekalo na součástku. :) Tady jsem měl taky malou pomoc s překladem. Byl se mnou Gery (druhý Rakušák, co bydlí v pokoji vedle) a ten se tady učí čínštinu, tak něco už říct umí.
Oba opraváři by si rádi povídali a hned nabízeli cigaretu. :)

Jak už jsem naznačil, lidi tady bydlí hned ve svém krámku či dílně. Přes den obchod se zeleninou, na noc zatáhanou roletu a mají obývák. Například u nedělního opraváře jsme mu koukali přímo do obýváku. Zatímco on opravoval, jeho rodinka pár metru od nás koukala z gauče na televizi. Sousedi naproti se zrovna chystali něco rožnit na ohni, který jejich synek připravoval v soudku na ulici. :) Zajímavý život… Škoda, že jsem si to nevyfotil, v dané situaci mi to přišlo nevhodné si je tam fotit, jak nějaký turista.

Lidé tady mají hodně rádi psy. Dost lidí si tu prý místo dětí pořizuje psy a to, že tu je hodně psů, už jsem si mnohokrát všimnul. Ty co pobíhají po ulici bez obojků, může psí služba chytil a rovnou odstřelit…prej. Občas potkávám vyparáděné holčiny s ještě vyparáděnějšími psy. :) Nejvíc mě pobavilo potkat tyto holky na procházce se psem v lese (teda spíš takové magistrále v národním parku), celou dobu psa nesou v ruce, jak nějakou kabelku…to se pak pes ale proběhne. :)

Taky jsem si všimnul a pak mi bylo řečeno, že lidi jsou tady strašně pobožný. Ale je to úplně jiné než u nás. Mají tady taoismus a buddhismus. Moc se v tom nevyznám, ale co jsem viděl, tak mi přijdou jejich chrámy jako dobrý business. Lidi se tam chodí modlit kvůli čemukoliv. Ať už si něco přejí, po bohu něco chtějí, cítí se špatně nebo je cokoliv trápí. Jdou tam a modlí se. Vždy si koupí trs vonných tyčinek (neznám správný název) pomodlí se a hodí je do ohně. Nebo si zaplatí, aby si mohli hodit speciální kamínky a něco si přát. :-) Za každý hod 200,-Kč a to se tam stojí fronta…a pak jestli to není na výdělek. :-/ Přijde mi to dost o penězích, už jenom všelijaké ty oběti, co bohu přinášejí. Vždy je v chrámu na oltáři kopa čerstvého ovoce.
V jejich náboženství se nevyznám a tohle je jen, co jsem se dozvěděl a sám vypozoroval…určitě v tom bude něco víc. Ale opravdu tu chodí do chrámu každý, i děti a mladí lidé a modlí se.
Jednou jsem byl pozvaný na večeři, a když mi pak domácí ukazovali svůj dům, tak v nejvyšším patře v největším pokoji v domě měli svůj chrám – svojí svatyni, kam se chodí modlit a rozjímat, když cítí potřebu - zvláštní… :-)

Ještě jsem ale nepsal moc o mladých lidech. Místní omladina se baví úplně jinak než ta naše. První a podle mě asi i zásadní rozdíl je tady v tom, že tady lidé nepijí alkohol. A to znamená, že se nechodí do hospod, barů a klubů. Jediné dva bary, co jsou v okolí školy, vlastní Američani a provozují je hlavně pro zahraniční studenty.
Překvapila mě už pozvánka na první „Welcome party“, co pro nás zahraniční studenty připravili. Program zněl docela pěkně, začínalo se v půl šesté večer a pro mě překvapením byl konec už v devět hodin… Od pár lidí (cizinců) jsem slyšel ať tam ani nechodím. Šel jsem…přece si to nemůžu nechat ujít, když už byla konečně nějaká akce. :) Bylo to fajn, ale… Taneční představení, zazpívali nám, dali nám najíst a byl konec. Na můj vkus to bylo ale jaksi neakční. Seděli jsme jak v divadle a ani nebyl moc prostor někoho poznat. Po konci šli všichni domů. Byli tam lidi převážně z okolních států (Thajsko, Vietnam, Indonésie, Čína) a pár lidí z Latinské Ameriky.
Druhá „Welcome party“, kterou organizoval klub pro mezinárodní studenty, byla podobného ražení a snad ještě nudnější. :-/ Cizinců nás tam bylo 5 (Česko, Irák, Čína, Čína, Čína) a pak asi 30 Taiwanců, co čekali, že přijde hodně zahraničních studentů, které by mohli poznat. :) V úvodu nám řekli něco o sobě, pak jsme se představili a potom se hrály hry. Chudáci asi nemají moc velké zkušenosti s organizací akcí jako je toto a byl to jen zmatek a pro mě osobně docela nezáživné. Dostali jsme ledový čaj a sušenky. :)
S touto skupinou lidí jsem si ještě byl jednou zahrát Bowling. To už byla zábava lepší, hlavně kvůli samotné činnosti, ale abych si tam dal aspoň pivko, tak to ne…dostali jsme kelímek s ledovým čajem. :) Škoda, že moc tito lidé neumí anglicky (teda kromě organizátorů), tak si moc nepokecám a naše komunikace většinou probíhala stylem: odkud jsi, co tady děláš, studuješ, proč jsi přijel, jak se ti líbí, atd. pak další člověk a znova… :-/ Jinak někteří z nich jsou fajn a s tím Iráčanem si docela pokecám. Ten umí anglicky i víc než já.
Jak jsem ale zjistil, mladí lidé na škole žijí studentskými kluby. Na universitě mají strašně moc klubů. Na začátku semestru byl veletrh studentských klubů a to bylo zajímavé vidět, čemu všemu se jejich kluby věnují. Mají tu kluby: hudení – kapely, klavírní, kytarový, houslový, orchestr, atd. , kluby taneční – pop dance, classical dance, hip hop dance, atd. , klub cyklisticky, motorkářský, stolní hry, koukání na filmy, air-soft, vegetariánský, bojová umění, meditační a nejvíc mě pobavil zahrádkářský, pak taky klub BAR, ale tam se samozřejmě učí míchat jen drinky nealkoholické, pak taky již zmíněný klub pro zahraniční studenty, atd., atd., atd… Když jsem tak procházel, tak se mě všemožně snažili nalákat k nim do klubů, ale většinou jsou členové Taiwanci a tak celá činnost v klubu je jen v čínštině. Přemýšlel jsem o kytarovém klubu.
Je pěkné vidět, že lidi tady těmi kluby opravu žijí. Každý večer se scházejí po celém kampusu, a když večer procházím, tak pozoruju, jak se všude něco děje. Tam do sebe bojovníci v černých hábitech bouchají bambusovými tyčemi, jinde tančí valčík nebo pop dance či break dance, na trávě zas někdo medituje nebo si opodál hraje na kytaru. V noci (večer) je tady před školními budovami opravdu akčno. :) Je to taky tím počasím tady, že je večer venku pěkně příjemně…i psi začínají chodit a neleží jen na zemi. :) Taková zábava mi přijde fajn a je škoda, že u nás nemáme takto mnoho různých klubů…nebo o nich nevím a nejsou vidět. :-/
Takže se dá říct, že i bez alkoholu a posedávání po hospodách to jde. :) Ale musím přiznat, že mi posedění u pivka s přáteli docela chybí… Ale i taková možnost tu je. Jsou tu přece ty dva bary. :) Tam se dá potkat zbytek mezinárodních studentů ze zbytku světa. :) Jen ceny jsou trochu vyšší…:-/ Párkrát jsem takhle byl posedět se spolužákem z Nikaragui. A taky už jsem tady potkal česko-slovenské zastoupení…2 Slovenky, 1 Slovák a 2 Češky plus Petr (ten co mi pomohl na začátku), ale ten teď tráví většinu času se svou taiwanskou přítelkyní.

Taky další věcí, co jsem si na místních všimnul, je jejich velká záliba ve focení se. Musí se vyfotit u každého výhledu, stromu, kamenu či čehokoliv. Nejdříve jeden – 2x až 3x, pak se prohodí, skouknou fotky a pak ještě jednou, protože se to nepovedlo a pak ještě spolu... :-D













No o lidech bych se tady mohl rozepisovat… :)

Tak na závěr jedna taková zajímavost. Jak už jsem jednou psal, lidi nosí roušky kvůli smogu a nemocem. Ale taky jsem zjistil, že některé holky nosí roušky, aby se náhodou neopálily. Opravdu, místní krasavice se bojí, že se opálí. Bojí se, že jim ztmavne pleť a to ony nechtějí, chtějí být přece krásné, co nejsvětlejší co nejbělejší. Holky se tady nechodí na pláže opalovat. Nejlépe je mít vždy při sobě deštník, kdyby náhodou začalo svítit slunce. :-) Tohle mi přijde opravdu úsměvné, když vím, co na druhé straně světa jsou holky schopny udělat a utratit za to, aby byly trochu tmavší. :D

Zemětřesení

„Tchaj-wan zasáhlo silné zemětřesení“, tak zněl titulek na Novinkách.cz ve čtvrtek 4. března. Tohle si mohli přečíst všichni moji známí a kamarádi a začít se o mě bát. Je pravda, že to byla jedna z mých nejzajímavějších zkušeností tady. :) Ale zas tak drastické to nebylo…teda aspoň pro mě.
Bylo ráno po osmé hodině, já jsem ještě ležel v posteli a byl jsem zrovna ve fázi, kdy už bych měl vstát, ale nechtělo se mi a každých 5 minut jsem zaklapával budík. Už tak 3x jsem ho utišil, když mě vzbudilo něco jiného…jako by mě někdo budil tím, že mi hýbe s postelí. V prvních momentech jsem si to neuvědomoval, ale když už to se mnou docela házelo, tak jsem se rychle napřímil. Vyděšeně jsem se zvednul a koukám, že spolubydlící zareagoval stejně. Seděl jsem na posteli, která se pode mnou hýbala sem a tam, skříň bouchala o zeď, stůl vrzal a já si v duchu říkám" "Hmmm, že by zemětřesení?" Když už jsem se začal obávat, kdy se něco stane, tak byl konec. Asi po 20 sekundách to utichlo. Se spolubydlícím jsme se na sebe podívali a oba dva: „To bylo zemětřesení?“ :) Ani jeden jsme s tím neměli ještě zkušenost. Po chodbě začali chodit lidi s dotazy: „Cítili jste to?“ a výkřiky: „Zemětřesení!“. Ale jinak klid. Já jsem si na Facebook napsal status o svém zážitku a hned jsem dostal reakci, že to bylo zemětřesení na místní poměry opravdu velké. Já i Eric jsme měli pocit, že zas tak strašné nebylo. :) Můj spolužák, co bydlí ve čtrnáctém patře, mi pak ale vyprávěl o horších zážitcích a pocitech…
Když jsem pak šel po ulici, tak jsem nenarazil na žádné škody. Čekal jsem nějaké spadlé kolo nebo tak, ale po zemětřesení nikde ani známky…naštěstí. Mají to tu dobře postavené. :) Jediné, co jsem se pak dozvěděl, že tady prasknul vodovod. Celkové škody na Taiwanu…požár v továrně, pár zraněných, zastavený rychlovlak, výpadky elektřiny, rozbité dekorace v chrámech a spadnutá chatrč někde.
V číslech: zemětřesení v 8:18 místního času, epicentrum v hloubce 5km, 43 km od města Pingtung, síla 6,4 stupně Richterovi škály, u nás v Tainanu (vzdáleném od epicentra asi 60km) byly záchvěvy o síle 6 stupňů.
První otřesy jsem tak moc neprožíval, nevěděl jsem co čekat a byl jsem z toho spíš takový překvapený, ale když přišly následné otřesy (síly 4 stupně) někdy ve čtyři hodiny odpoledne, když už jsem byl zas na pokoji a slyšel jsem zase narážet skříň o zeď, tak už to bylo příjemné méně…

Doprava, skútr, prozkoumávání…

Město Tainan, ve kterém se nacházím a kde studuju, má podle mě typickou asijskou dopravu města, které není metropole. Na první pohled mi tady doprava přišla strašně nepřehledná a přeskútrovaná. :) Záměrně píšu o městě, co není metropole (na rozdíl třeba od Taipei), protože tady není příliš rozvinutá městská hromadná doprava. Není tu žádné metro, tramvaje a ani městské autobusy tu moc nevedou.
Lidem tady kromě možnosti chození pěšky nezbývá než si pořídit kolo nebo skútr. Auto bývá většinou moc drahé a do místní dopravy mi přijde příliš nemotorné, s parkováním tady bývá opravdu problém. Jak už jsem psal minule, skútry a občas i motorky tady člověk vidí zaparkované všude, kam se podívá a někdy bývá i pro tak prostorově nenáročnou věc problém najít místo k odstavení.

Já jsem měl to štěstí, že mi Čech, co odjížděl, když já zrovna přijel, nabídnul kromě matrace a pár věcí do domácnosti k odkoupení právě skútra. Dal mi i dobrou cenu (v přepočtu mě vyšel na 6000,-Kč – Yamaha 125cc, 13 let stará…aspoň, že to není „padina“ a docela to i jede :D), tak jsem neváhal a hned jsem nabídku přijal. Měl jsem v plánu, že si skútr koupím, proto jsem si i před odjezdem vyřídil mezinárodní řidičák. A že to vyšlo takhle rychle, mě potěšilo a už jsem mohl začít projíždět okolí. :)

Ale s tím prozkoumáváním to nebylo tak žhavé. Opravdu mi tady původně místní doprava a styl jízdy přišly hodně divoké. Hlavně taky velký problém byla orientace po okolí. Většinou mi nové místa nedělají problémy a hned vím, kam vede jaká cesta, ale tady když všechny ulice vypadají na první pohled stejně, tak jsem nebyl ve své kůži. Prvních pár vyjížděk jsem vždy musel jet za někým a měl jsem vážně strach, že když dotyčného ztratím z dohledu, tak cestu domů budu hledat dlouho…
Jednoho krásného dne jsem si udělal čas i na případné bloudění, vzal jsem si mapu, co byla přiložena ve „Welcome Packu“ od školy a rozhodl jsem se, že se trochu porozhlídnu po okolí dál než k železniční trati. To je taková „hranice“ mezi kampusem a zbytkem/centrem města.
Sice naše mapa obsahuje jen hlavní silnice a tak jsem se menšímu bloudění nevyhnul, ale nikdy jsem nebyl ztracen déle než tak 10 minut…klepu na dřevo. :) Stále rád vyjíždím objevovat na nová území a odvážil jsem se už i na vyjížďku mírně za město.
S jedním z mých rakouských sousedů (Clemens) plánujeme, že jednoho dne se vydáme „až“ do přírody. Je pravda, že zatím jsem viděl spíš tu městskou část Taiwanu.

Z mého vyprávění to vypadá, že si tady furt drandím na skútru, ale mohu říct, že si to tady můžu dovolit. Benzín je tady totiž mnohem levnější než u nás. Plná nádrž mě vyjde asi na 60,-Kč a to je tak 3,5l. :) …a skútr ani moc nežere. :) Jen tak pro srovnání…malé pivo v hospodě tu vyjde člověka shodou okolností taky na 60,-Kč. :D To by bylo k výdajům…

Pravidla silničního provozu jsou stejné (myslím :)) jako u nás a jakž takž se taky dodržují, i když jsou to právě lidi na skútru, kteří ne vždy počkají na zelenou nebo to prostě nějak prokličkují. :) Jedna změna tu ale je. Pravidlo, které platí na větších křižovatkách, když chce motorka (hlavně skútr) odbočit vlevo. Nesmí to provést klasicky, že si najede doprostřed a počká, až projedou protijedoucí a pak jede. To by se mohlo stát, že tam bude čekat 30 lidí a celá křižovatka se zablokuje. Nejdříve si najede do pravého „horního“ rohu křižovatky (je tam pro to speciální místo) a tam znova počká na zelenou a pak jede rovně. Nevím, jestli se to dá pochopit, ale chtěl jsem tady o tom napsat. :)

O tom, že je tady skútr nejběžnější dopravní prostředek se přesvědčuju každý den. Někdy se nestačím divit, co všechno jsou lidi schopný uvést. Ať už je to celá rodinka vezoucí se na „udýchaném“ stroji nebo chlápek převážející plynové bomby. Jezdí tady opravu každý a každá věková skupina (teda kromě dětí) a podle toho odpovídá i jejich rychlost a předvídatelnost na silnici…

No….ježdění na skútru a prozkoumávání okolí je tady moje snad nejoblíbenější činnost, tak o tom bych se tady mohl rozepisovat, ale myslím si, že vás zajímají i další postřehy…:)

Silnice jsou tady docela v pohodě, nehody zřídka (zatím jsem naštěstí neviděl nic vážného), benzín levný (to už jsem vlastně psal…), zrcátka se v dopravě skoro nepoužívají (někdo je ani nemá), …dobře, tak už končím. :)

Jídlo a Night markety

Taiwan je hodně o jídle, je to vyhledávaná kulinářská destinace a je to tady opravdu vidět. :-) První čeho jsem si hned všimnul, byla možnost si jídlo koupit na každém rohu. Hned první místečko, které potkávám je hned před kolejí, tady si můžu koupit sandwich nebo něco k snídani, když čekám na červenou na křižovatce. Přes den jsou to studená jídla na nápoje a večer přijede mobilní restaurace (chlápek s náklaďákem kde vaří, rozloží platové stolky a malé židličky) a můžu si tu dát rovnou večeři. Jen mě občas pobaví, když mi kolem stolu projede skútr…:D

Studenti ale chodí na jídlo hlavně do „Jídelní ulice – Food Street“. Je to ulice, kde se vaří v každém domě/garáži a je toho tolik, že je pak těžké se rozhodnout, co si dát. Ceny jsou tu velmi příjemné. Je možné si dát normální porci jídla v přepočtu za 35Kč. Jediný problém je v tom, že většinou mají menu jen v čínštině a to je pak takový risk…ne vždy to totiž vyjde a sníst se to dá jen s přemáháním. Ale už jsem si tu vytipoval pár míst, kde si na jídle i pochutnám. :) Na jednom z těchto míst mají řízky s rýži a oblohou dle vlastního výběru a na druhém mají „dumplings”. Nejsou to ale knedlíky, jak je znám z Čech, ale jakési tenké těsto s různou náplní (zelenina, maso, chilli,…) upravené buď vařené, nebo smažené...jím smažené. Taky nejsou špatně omelety z čehokoliv, má obzvláště oblíbena je z ústřic. :) Mám tu moc rád sea food.
Jídlo za tuto cenu je tu většinou to, co se dá koupit na ulici. Večeře v restauraci vyjde na 75Kč a víc, ale porce i kvalita je vyšší.

Možností objevovat nové chutě je tu opravdu hodně. Někdy mám náladu na experimenty, ale když mám hlad, tak už jdu radši po ověřeném jídle. V extrémním případě se tady dá zajít i do KFC nebo Mekáče, kde člověka nic nepřekvapí.

Trochu mi tu chybí naše klasické pečivo nebo něco, co rád snídávám. Jediné, co se tady dá sehnat je pečivo balené nebo pak sladké věci v pekařství ve velkých obchodech.

Dezerty a různé jejich sladkosti mi moc nechutnají. Tak třeba divný kyselý puding zalitý extrémně sladkou šťávou posázený vařenými fazolemi si tady asi často dávat nebudu. Nebo zmrzlina – doslova zmrzlina – nadrcená kopka ledu zalité zase nějakou sladkou šťávou a zase třeba s těmi fazolemi nebo rozvařenými arašídy…


Night Market:

Night markety jsou takovou místní specialitkou a lidmi velmi oblíbenou. Jde o trhy, které začínají až v podvečer, kdy přicházení první hladovci. Je to místo, kam se lidi chodí najíst, nakoupit a pobavit. Z kulinárského hlediska se tu dají najít opravdové chuťovky a specialitky. Ať už jde o různé kusy a vnitřnosti drůbeže, atd. připravované na nejrůznější způsoby (je libo smažené kuřecí pařátky, grilovaná srdíčka na špejli, kuřecí chipsy:)), delikateska rýže s krví nebo mořské potvory, sladkosti všeho druhu, ale také se tu dá nakoupit čerstvá zelenina. Prý velmi oblíbené, ale nevábně vonící na velkou vzdálenost, je „Stinky Tofu“ (smradlavé tofu). To jsem ale ještě nezkoušel. Neměl jsem na to jaksi připravený žaludek. :) Řekl bych, že to bude něco jako naše Olomoucké syrečky…ty taky nevím, jestli jsem někdy měl…:-/ Přijde mi to jako naše víkendové ranní trhy v mnohem větším měřítku s možností se hodně najíst, ale na Taiwanský způsob.

Když je člověk po jídle, může si tu i levně nakoupit. Dá se tu najít vše od oblečení, bot, hraček, šperků, helm na skútry až po dekorace do domácnosti. Připomíná mi to trochu naše Vietnamské tržnice. :)

Poslední „funkcí“ Night marketu je zábava. Lidi se tu opravdu baví, ale mě ten jejich způsob bohužel nepřijde moc atraktivní. :-/ Lidi jsou tady opravdu vysazený na všechny druhy her a automatů. Ať už jde jen to, že hází míčky do dírek podle čísel, hází míčem na koš, vystřelují plyšáky na střelnici nebo pak videoherní automaty. Dá se tu najít takových výmyslů a různých automatových her, že mě až někdy opravdu pobaví, jak za to aby si mohli zahrát, dávají lidi peníze. :) Nejzajímavější na celé této zábavě je to, že si takto většinou hrají dospělí lidé. Původně jsem si myslel, že je to pro děti, ale ty většinou jen koukají opodál, jak si jejich tatínek hraje…:-) Jediné, co mě na tom hodně baví, je sledovat ty lidi, jak jsou do hraní někdy tak strašně zažraný. :)

Pití. Snad nejvíc se tu pije čaj. Ale ne čaj jako u nás teplý, ale studený…nejlépe ledově vychlazený. Sice taky čaje rozdělují třeba na černý a zelený, ale připomíná to jen barva. Kdyby se mě někdo zeptal, co je to za pití, tak ani nebudu umět odpovědět, protože jako čaj to mnohdy nechutná. Mívá to mnoho různých chutí někdy i zajímavě kořeněných, ale většinou je to velmi přeslazené. Taky tu lidé rádi pijí čaj s mlíkem nebo čaj s mlíkem a naházenými asi želé kousky do toho.
Mé nejoblíbenější pití tady je ovocný juice. Mám oblíbené místo, kde dělají džus přímo z čerstvého ovoce a půl litru takovéto vymačkané šťávy mě tam vyjde na 15Kč. :)

První dojmy a rozkoukávání se

Po příjezdu jsem se prvních pár dní cítil dost unavený. Nevim, jestli to bylo časovým posunem (je tady o 7 hodin víc než v ČR) nebo teplotním rozdílem. Přece jenom je to změna přijet ze země mrazu a sněhu hned do slunečna a 28 stupnů. :)

Na kolejích mě asi nejvíce ne zrovna příjemně překvapily turecké záchody. Po delší době užívání ale mohu říct, že to má i své výhody. :) Celkově sociální vybavení není na moc vysoké úrovni a pro pitnou vodu si musíme chodit do speciálního automatu na chodbu, dobré je, že to umí i horkou vodu třeba na čaj. Postel mi je malá, a to nejsem zrovna velký člověk. Měří na délku přesně to co já. Když ležím hlavou na doraz k jejímu čelu a natáhnu špičky, čouhají mi ven…takže musím spát úhlopříčně. :-/
Se spolubydlícím (Eric) vycházím dobře a na bydlení jsem si už zvyknul. Naše kolej je sice pro zahraniční studenty, ale převážně z Číny a Jihovýchodní Asie. Kromě dvou kluků z Rakouska, kteří bydlí v pokoji vedle, je tady mnoho čínsky mluvících a anglicky nemluvících lidí. Eric naštěstí čínsky mluví a pomáhá mi někdy s překladem. Budovy kolejí jsou striktně rozděleny na pánské a dámské.
Naše kolej je malá stará třípatrová budova. Je to pravděpodobně nejstarší kolej v kampusu, nejméně vybavené, ale také nejlevnější. Do školy to mám kousek…5min. pěšky/2min. skútr. :)
Zajímavé, že místní budovy nemají vůbec žádné topení ani izolace a někdy na chodbách nejsou žádné okna, jsou to jen prostory otevřené ven.
První věc, co mě na ulici překvapila, byla přítomnost mnoha skútrů a to myslím jako že jich tu je vážně hodně. Lemují chodníky, lemují ulice, jsou zaparkované všude. Každý na nich jezdí a auta dopravu na místních silnicích jen doplňují jako pomalá nemotorná monstra. :) Druhým nejčastějším dopravní prostředkem hned po skútrech jsou tady kola. Ty mají výhodu, že se s nimi může jezdit i v campusu.

Další věc, čeho jsem si všimnul, bylo občerstvení a místo nebo stánek s jídlem na každém rohu a to doslova. Jsou tu místa, kde v každém domě prodávají jídlo. Lidé jsou tu zvyklý jíst venku, na ulici a prostě jinde než doma. Doma se tu prý moc nevaří a někteří lidé údajně nemají ani kuchyň v domě. Díky tomuto zvyku je tu jídlo velmi dostupně a proto i levné.
Co se týče jídla, s tím je spojená i další skutečnost. Jídlo je prostě místní a místní také jedí své jídlo hůlkami. Takže kdo se nenaučí s nimi jíst, se nenají…

První dny jsem si musel zařídit také školu a předměty, které tady studuju. Mé obavy se vyplnily a bohužel jsem zjistil, že moc předmětů tady v angličtině nevyučují. Na stavební fakultě jich je 7. :( Tak jsem se snažil si vybrat ty nejbližší mému oboru nebo ty, co mi byli doporučené jako jednoduší. Předmět přesně z mého oboru, co by mi mohl být uznán za předmět ve škole doma, jsem tady nenašel ani jeden. :-/
Zapsal jsem si také lekce čínštiny, které nabízejí začátečníkům zadarmo a jsou jednou týdně po třech hodinách. No jsem zvědavý, jestli mi to něco dá…:)

Další poznatek, který nelze jen tak přehlédnout je to, že na ulici klidně hodinu nepotkám neasijsky vypadajícího člověka. Někdy je to zvláštní pocit, jak se lidi občas na mě dívají.
Ale lidé jsou tady strašně ochotní a snaží se pomoct v každé situaci. I když neumí anglicky, tak se aspoň snaží něco říct nebo najít někoho, kdo by anglicky mluvit mohl. Většinou to ale nakonec dopadne tak, že se mi snaží pomoct třeba čtyři lidi a dohromady dají tak pět anglických slovíček. :)

S lidmi se tu pojí i jejich strach z nemocí. Všimnul jsem si toho už na letišti v Hong Kongu a tam jsem si myslel, že to je kvůli ochraně personálu. Lidi tady nosí roušky. Nosí je tu vážně hodně lidí. Nosí je tu jak děti, tak dospělí i důchodci.
První důvod je, že se bojí, že se něčím nakazí, pak to nosí i kvůli smogu, takže někdo jen, když jede na skútru a pak taky někteří je mají, protože mají nějakou nemoc a nechtějí nakazit ostatní. Nebo lidi, co pracují s potravinami.

Kvůli tomu, že je tady teplo a v létě je to prej k nevydržení (také kvůli vlhku), tak se tady dost používá klimatizace a to ve velkém. Je všude v budovách a dokonce jí máme i my na koleji (naštěstí :)).
Pro mě jsou ale tyto vychlazené prostory klimatizací nezvyk. Když jdu kolem obchodu, tak odtud sálá chlad jak z chladícího boxu. Problém ale mám hlavně ve škole. Třídu mají studenti také rádi vychlazenou. Takže, když přijdu v krátkých kalhotech a tričku, tak tam doslova mrznu, pak o přestávce vylezu ven a skoro padnu vedrem… Hold si budu muset nosit mikinu nebo někdy i bundu… :)

Příjezd na Taiwan

Má cesta na Taiwan byla trochu delší, ale naštěstí bez komplikací. Moje první obavy s mým 22,4 kg těžkým kufrem byly naštěstí zbytečné. :) Z Prahy jsem si nejdříve udělal menší zajížďku do Lodýna a pak jsem už nabral směr Hong Kong. Po 11,5 hodinách strávených v úžasném Boingu 747 společnosti Cathay Pacific jsem měl pár hodin na prozkoumání Hong Kongského letiště a pak mě společnost Dragon Air už dopravila na ostrov do města Kaohsiung. Po pasové a vízové kontrole a 22 hodinové cestě jsem si mohl oddychnout. Můj kufr také zvládnu oba dva přestupy a čekal na mě jezdíc na pásu. :)
První kontakt s místními mi přichystal pán, kterého jsem si přes internet objednal jako "Airport pick-up service". Když jsem ho uviděl s papírkem, na kterém měl mé jméno, hned jsem se k němu vydal a promluvil jsem k němu v angličtině. On na mě ale spustil čínky a trochu mě znejistil. Bohužel u této komnikace i zůstalo. Usadil si mě na lavičku, čekali jsme asi na dalšího člověka, ale on mi najednou utekl. Po pár momentech nejistoty se znova zjevil, cosi pokřikoval a já pochopil, že mám nastoupit do dodávky. Vydali jsme se na cestu. Mimo mě tam měl ještě naloženou jednu rodinku a mladý páreček. Všichni kolem mě si povídali čínsky jak mezi sebou, tak s řidičem. Jediné, co jsem mohl dělal, bylo dívání se z okna a poznávání, jak ten Taiwan vlastně vypadá. :) Byly to také mé první zážitky s místní divokou dopravou. Po půl hodině vystoupili první pasažéři, po deseti minutách další a mě jako posledního vyložil po hodině cesty u jakésy budovy.
Tam na mě naštěstí čekal, jak jsme se domluvili po mailu, Jason. Můj Buddy...člověk, co mi má pomoct s ubytováním a ukázat pár důležitých míst. Nebýt jeho, bylo by to vážně složité. Nikdo neuměl anglicky. Až pak v kanceláři pro zahraniční studenty, kde jsem vyplnil pár důležitých papírů.
Spolubydlícího mám z Malajsie a na pokoji jsme naštěstí jen po dvou, i když máme na pokoji dvě palandy. Vybavení jako matraci a polštář s peřinou si člověk musí pořídit sám. Já jsem měl ale štěstí, že jsem se domluvil s Čechem, co tu byl přede mnou, že to od něj koupím. Nakonec byl tak hodný, že mi to nechal zadarmo. :) Aspoň jsem se měl na čem vyspat po skoro dvou dnech beze spánku...