Vyrazili jsme v sobotu brzo ráno. Protože Tomáš neměl skútr, tak jsme se rozhodli, že zkusíme jet jen na mém. Nakonec můj stroj zvládnul uvést 2 pasažéry se dvěma baťohy na vzdálenost přibližně 200km i v horském terénu…další test, co vydrží. :) Nabrali jsme směr Meinong.
To je jihovýchodně od Tainanu, po silnici tak 50km. Za hodinku jsme tam byli a udělali jsme si první přestávku. Skoukli jsme místní jezírko, okoštovali kokosové mléko a podívali jsme se na jednu z nejstarších ulic ve městě. 
Z Meinongu už jsme pokračovali podle průvodce a první lákadlo, co jsme chtěli navštívit bylo údolí motýlů. Podle ukazatele jsme sjeli z hlavní cesty a pokračovali asi 15 minut. Bohužel pak už o motýlech nebyla nikde ani zmínka. Nakonec jsme přijeli k velkému chrámu. Prolezli jsme ho a pofotili prázdnou budovu, vůbec nikdo tam totiž nebyl. Rozhodli jsme se, že už dál bloudit nebudeme. Vrátili jsme se tedy na hlavní silnici a pokračovali dál. Cestou jsme ještě narazili na další motýlí atrakci – farma. Bohužel jsme přijeli před sezónou, takže jediné zvíře, co jsme tam viděli, byl pes. Jeli jsme dál a při přejíždění řeky Laonong jsme zjistili, že i tady loni v srpnu řádil tajfun Morakot…most už se stavěl nový. Dorazili jsme do vesnice Maolin (populace kolem 200 obyvatel), 
podle které se jmenuje i celá oblast a samotná vesnice je i takovým centrem regionu. I tady mají co dočinění s motýly (hlavně jsou tady fialoví tečkovaní motýli) a my jsme tomu dali poslední šanci, že bychom nějaké viděli. 
Vydali jsme se po pěšince a opravdu tam byli. :) Sice žádný zázrak, ale poletovalo jich kolem nás dost, tak jsme se snažili zachytit nějakou tu fotku motýla. Tomáš si před odjezdem na Taiwan pořídil nový foťák, takže teď fotí snad ještě víc než já. :) Někdy náš výlet vypadal, jak zájezd fotografů… Nakoupili jsme nějaké jídlo v místní samošce, turistickém centru a policejní stanici v jednom a vydali se dál. Tentokrát jsme změnili náš objekt zájmu a jeli jsme hledat vodopád. Popis byl pěkný…parkoviště, procházka údolím kolem řeky a po 1,5km příchod k vodopádu. Skutečnost byla jiná…cestu jsme našli až na potřetí. Sice to že řeku musíme přejet nebo skoro spíše přebrodit, jsme pochopili. Ale po „silnici“, co vypadala jak horší lesní stezka, nás nenapadlo hned jet…i když je fakt, že kdybychom si přečetli ukazatel (bohužel čínsky), tak to trefíme na poprvé.
Parkoviště jsme odhadli podle toho, že se jet dál už prostě nedalo. Našli jsme začátek stezky s mapou, tak aspoň to nás uklidnilo, že jsme správně. Prohlédli jsme si, kudy půjdeme a vyrazili jsme. Po pár metrech už jsme zase byli ztracení…žádná stezka, žádná památka po pěšince nebo turistickém chodníčku. Jediné naše vodítko byla řeka. Ale ani na tu nebyl spoleh. :) Jak jsme si tak šli, tak z řeky se stal potok, potůček, pramínek a pak zmizela nadobro. Něco bylo špatně. Šli jsme však údolím, takže jiná možnost nebyla. Pokračovali jsme dál, i když už byly i myšlenky na návrat, protože nic nenasvědčovalo tomu, že tady bude vodopád. Najednou ale vytékal jen tak ze země pramen, který se tak po sto metrech zase změnil v menší řeku. Moc jsem to nepochopil…že by nějaká podzemní řeka. :-/ Zase svitla naděje. :) 
Potkali jsme i kus mostu, takže tady něco přece jenom předtím bylo. Pak cesta nabrala směr do kopce, kde byla už i přichystaná lana k překonání strmých svahů a my nakonec spatřili i to, kvůli čemu jsme sem šli. Krásný tak 20m vysoký vodopád si tu hučel ze skály a pod ním malinké jezírko s průzračně čistou vodou. :) Tak a jdeme se koupat…po vyčerpávající hodinové túře pěkná odměna. :) Jediná výhoda toho, že je přístup tak nepřístupný (poničený), je, že sem nikdo nechodí a místo pak vypadá jako bychom ho právě my prvně objevili. :) Naše putování pokračovalo přes vesnici Wanshan. Jedna z celkových tří, co se v oblasti nachází. Také čítá populaci do 200 obyvatel. A to ještě vypadá, jak kdyby půlku vesnice strhnul sesuv půdy. Vážně nepříjemný pohled. Místní obyvatelé jsou domorodci a je na nich vážně vidět, že vypadají jinak než Taiwanci/Číňani ve městech. Občas pokukovali, co jim to za cizince/bělochy projíždí před domem. :)
Za vesnicí jsme si nemohli nevšimnout dlouhatánského visutého mostu, co se pnul vysoko nad údolím…jediný most, co tady přežil tajfun. To jsme si nemohli nechat ujít a vyškrábali jsme se k němu, abychom si užili ten výhled a ten strach z výšky (aspoň z mé strany :)). Tady se nám už začalo stmívat a tak jsme museli nechat pár zastávek na druhý den a rozhodli jsme se, že dojedeme až k vesnici Dona. Taky jsme se dočetli, že populace nepřevyšuje 200 obyvatel (ony jsou si ty vesnice vážně velikostí velmi podobné) a že zde žijí domorodci lidu Rukai. :) Vesnička to byla pěkná. 
Podle mapy se nachází na konci cesty a působila na mě vážně tak zapomenutě v horách. Kousek nad dědinou jsme si našli ubytování v pěkném hotýlku. Byl trošku dražší, ale možností tu bohužel moc nebylo (asi 2). Personál byl velmi přátelský a ochotný. 
Měli jsme s sebou sice i stan, ale byla tma a zima…prostě jsme byli asi leniví někde hledat místo a kempovat. Oblast kolem vesnice Dona je vyhlášená kvůli horkým pramenům. Bohužel ale musím toto tvrzení změnit na: byla vyhlášená. Náš hotel měl mít taky hot spring. Ale jak jsme se pak ptali, tak nám bylo řečeno, že od doby, co se oblastí prohnal tajfun, všechny prameny zmizely/vyschly. Říkám si, jaká je to pak pohroma pro místní, když vlastně to byl asi jeden z mála, ne-li jediný důvod, proč sem někdo někdy jezdil. Hold další věc z našeho seznamu,
co jsme chtěli navštívit, jsme museli vyškrtnout. :-/ No aspoň jsme se na ten poničený hot spring jeli podívat, když ho tak krásně v průvodci popisovali. Byla to taková ruina…co už. :-/ 
Takže motýly jsme viděli, horké prameny nejsou, tak nám zbýval další vodopád. Podobný scénář – parkoviště, 15-ti minutová chůze a vodopád. Tentokrát něco jako parkoviště bylo, pak svah (bývalá cesta), přes který se ještě dalo přelézt, a tam toalety. Veřejné záchodky vypadly tak 2 roky staré a tak rok opuštěné. Takže už ani sem turisti nejezdí. Zvláštní pocit z takového zapomenutého místa. Ještě i toaletní papír tam byl. :) Našli jsme zde taky mapu a z té se dozvěděli, že právě stojíme vedle mostu. No rozhlédli jsme se a most našli možná někde dole v údolí. Před námi byl jen svah plný kamení po sesuvu. Tak tady už jsme si pokračovat netroufli. Vedle „parkoviště“ byl taky malinký vodopádek s jezírkem a tak trochu zklamaní jsme se vykoupali aspoň tam. Nakonec byl ještě lepší než ten velký z předchozího dne. Je rozdíl, jestli voda padá z 20-ti metrů nebo ze tří…z dvaceti bolí, ze tří příjemně masíruje. :)
Když už se z našeho výletu stalo takové hledání vodopádů, tak jsme si tedy nenechali ujít ani poslední popisovaný v knize a vydali jsme se k pětistupňovému Qingren Valley Waterfall. K tomuto už cesta nebyla tak komplikovaná, tak nepřístupná a hned po příjezdu jsme si toho všimli. Parkoviště bylo parkoviště a byly na něm i auta. V jezírku pod vodopádem se koupalo asi 7 dětí a jejich rodiče si dělali piknik opodál. Už to nemělo kouzlo těch opuštěných, zapomenutých míst. Udělali jsme si ještě výšlap k druhému přístupnému stupni. U něho byl altánek, kde jsme taky nalezli stopy (bordel) po předchozích návštěvnících. 
Maolin Recreation Area bývala určitě před tajfunem krásná rekreační oblast, ale bohužel teď to tam vypadá jinak, než popisuje průvodce. Snad se místním povede věci uvést brzo do původního stavu, i když nevím, jak to vyřeší s těmi prameny. Sedli jsme na skútr a vydali se na dlouhou cestu zpět do Tainanu. Zastavili jsme ještě u jednoho údolí řeky a podívali jsme se na dva kopce, co měly tvarem připomínat hlavy draky a hada. Pak zase přes Meinong a směr skrz město Chishan. Bohužel tam byla objížďka a my jsme špatně pochopili, jakým směrem jet, tak jsme se zase ztratili.
Tak 20 minut jsme jeli po malinké úzké silničce a doufali, že jedeme správně. V tomto přesvědčení nás udržovala i auta, co jsme cestou občas potkali. No ale zjistili jsme, že 15 km dlouhá silnice je slepá a končí u chrámu…vždy, když se člověk ztratí, narazí nakonec na chrám. :) Zrovna zde probíhala nějaká slavnost, tak jsme se aspoň podívali a pak jeli zpět. Původní/správná objížďka byla asi 2km. Navečer už jsme byli šťastně doma. V osm odjel Tomáš směr Taipei…doufám, že ho tam brzo taky přijedu navštívit. :)
