Na přelomu března a dubna jsme měli ve škole Spring Break (jarní prázdniny). Volno bylo od středy do pondělka. Už tak měsíc a půl dopředu jsem byl rozhodnutý, že s Clemensem pojedu na Spring Scream. To je hudební open-air festival na jihu Taiwanu v Kentingu (vyhlášené letovisko). Hudební událost se konala od pátku do pondělí a my měli prázdniny už od středy, tak jsme se rozhodli čas navíc využít k cestování. Jen ještě musím uvést, že jsme měli v plánu jet na jih ostrova na skútrech místo klasické cesty autobusem nebo vlakem. Jednoho dne jsme dostali nápad, že se na cestu vydáme přímo na východ přes hory na pobřeží a pak budeme pokračovat podél moře na jih ostrova. Dokonce jsme se dozvěděli, že cesta přes hory je sama o sobě velká atrakce a zážitek. :) Krásné výhledy, hory a vesničky po cestě zpříjemňují cestování.
Jak jsme vše měli už promyšlené a připravené, těšili jsme se na výlet, tak pár dní před odjezdem se k nám dostala informace, že cesta přes hory (South Cross-Island Highway) je uzavřená, kvůli stále ještě probíhajícím opravám, které se na silnici dělají už od léta minulého roku, když Taiwan postihnul obrovský tajfun Marokat. Informace to byly ale nepodložené a my jsme si říkali, že snad už to přece po takové době musí být zprovozněné a tak prostě stejně pojedeme. Nakonec jsme tuto nepříjemnou zprávu slyšeli asi od třech zdrojů. A v jedné dokonce byla i informace o kilometru, na kterém je průjezd zakázán (ale to slovíčko „zakázán“ nám stále dávalo naději, kdyby tam bylo „uzavřen“…:)). 
Na cestu jsme se vydali ráno ve středu 31.3. Na náš výlet se s námi vydali ještě Natálie ze Slovenska a Lenka z Čech. Holky vlastní skútry neměly a tak si půjčily v půjčovně jeden skútr. Bohužel tak jely dvě na jednom a to se pak ukázalo jako pomalejší způsob dopravy… Z Tainanu jsme tedy vyjeli přímo na východ po hlavní silnici a až k úpatí hor do vesnice Liouguei, kde jsme měli sraz s posledním členem naší výpravy, s Alexem. Ten je stejně jako Clemens z Rakouska, kde studuje v Linci. Teď je taky na Exchange programu a pobývá na universitě v Kaohsiungu. Na místě setkání jsme si dali oběd v 7/11 (obchod všude, vždy a se vším) a už kompletní jsme se vydali vstříc osudu a štěstí při přejíždění hor. Alex nám ještě taky připomenul, že hory se nedají přejet, že mu to řekli na informační lince, kterou pro turisty provozuje Taiwanská vláda. Byli jsme ale rozhodnutí, že prostě pojedeme kam až se bude dát a uvidíme, jak se situace vyvine. :)
Po 50 kilometrech jsme dojeli do vesnice Meishan, kde je poslední čerpací stanice na příštích 120km přes hory. S Clemensem jsme nic nepodcenili a benzínem jsme si naplnili i připravené kanistříky na 5 litrů. Zkusili jsme se zeptat ještě i paní (přece snad bude vědět víc – a bude vědět, že silnice je otevřená a průjezdná, když bydlí skoro už v horách), ale ta nám zopakovala to, co jsme slýchali často – „méi lù“ (žádná cesta). :( Co už, jedem dál…
Jak jsme tak projížděli údolím, tak se nedalo si nevšimnout, že tady tudy tajfun prošel. Kolem koryt řek byly svahy pobořené, na kopcích velké sesuvy, krajnice cest utrhané a nejsilnější dojem ve mně zanechaly mosty, které byly úplně zničené, občas neměly konec ani začátek a jejich trosky stály nad řekou jak nějaké pomníky připomínající strašnou přírodní katastrofu. Řeky v tomto ročním období vypadaly ve velkých korytech jako malé potůčky někde uprostřed a jen těžko si šlo představit, jak moc se v létě rozvodní, když přijde období dešťů. 
Auta jsme přestali potkávat hned za vesnicí s poslední benzinkou. Jeli jsme úplně sami a silnici jsme měli jen pro sebe. Občas se cesta změnila jen na štěrkovou stezku. V nejhorších úsecích u silnice nebyla ani svodidla, takže jsem se snažil si neuvědomovat, že třeba půl metru ode mě je sráz klidně i několik set metrů dolů do údolí. Nebezpečí jsem si ale kupodivu vůbec nepřipouštěl, jak jsem byl vzrušený ze všeho kolem a už jen ze skutečnosti, že toto všechno absolvujeme na městských vozítkách – skútrech. :) 
Nejhorší úsek cesty se ale teprve blížil. Věděli jsme číslo kilometru, na kterém měl být podle předpovědí průjezd pravděpodobně nemožný a tak jsme s blížícím se 137. kilometrem sledovali, jak se silnice mění a zhoršuje. V jednom momentu, kdy jsme měli zrovna fotící pauzu, kolem projížděli policajti v terénním autě. To jsme se vyděsili a mysleli si, že tady naše putování končí. Zastavili u nás a začali na nás mluvit čínsky. My jsme dělali, že nerozumíme (to byla pravda), že nevíme, o co jde, a že si jen tak jedeme na výlet. Ale to co jsme rozuměli i z jejich gestikulace bylo to, že prostě dál se jet nedá. Když jsme jim na všechno přikývli, tak k našemu překvapení nastartovali a odjeli pryč. Nechali nás tam a my jen počkali, až zmizí z dohledu a pokračovali jsme v cestě. :) na 142. kilometru to ale přišlo…práce na cestě. 
Dělníci, bagr v cestě a průjezd nemožný. Smutně jsme na ně koukali, až k nám po chvíli přišel jakýsi stavbyvedoucí, kouknul na nás, zeptal se kolik nás (vozidel) je a pak nám naznačil, že jen musíme počkat, až bagr dodělá svou práci. Po 10 minutách se nám cesta dál uvolnila a my mohli projet. Problém byl ale v tom, že dělníci pracovali na úseku, kde přes cestu tekl potok a místo silnice tam bylo jen pěkně promočené bahno. 
Já měl tu smůlu, že jsem si vybral špatnou stopu a zapadnul jsem. A jak jsem víc přidal plynu, skútr mi víc zajel do bahna, a když se ponořil až do půlky zadního kola, tak jsem neměl šanci s ním pohnout. Celé mé představení sledoval silnější chlapík a poťouchle se usmíval. Když jsem ho uviděl, tak jsem se na něj zoufale podíval a doufal jsem, že pochopí, že bez jeho pomoci se pryč nedostanu. Sice ne s moc ochotným výrazem začal silák trhat s mým skútrem, až z něj začali odletovat moje připevněné batožiny. Nakonec se mu ho ale podařilo uvolnit a já jsem mohl překonat nejhorší úsek našeho přejezdu hor. :)
Atmosféru celého toho místa ještě dotvářela mlha a velká zima. Po zdárném zdolání této překážky jsme si řekli, že už není návratu, a když už nás nechali překonat tohle, tak hory přejedeme. Pokračovali jsme tedy v mlze a mrazu dál, cestou jsme ještě i potkali chrám v oblacích. Tím se dostávám k tomu, že mlha nebyla mlha, ale mraky a nás čekalo nejkrásnější představení, které nám hory přichystaly. Dostali jsme se nad mlhu/mraky a uviděli to, proč se jezdí na Taiwanu do hor. Moře mraků bylo něco úžasného. Krásné počasí, které nahoře panovalo, bylo v porovnání s mrazivým peklem v mracích jak ráj. K celkovému dojmu z místa přispívala i absence kohokoliv jiného než nás. Silnice najednou nebyly rozbité a jízda to byla doslova božská (motorkáři jistě rozumí ;)). Nad mrakama jsme taky dosáhli nejvyššího bodu naší trasy – 2762 metrů nad mořem.
Bohužel jsme se ale nemohli kochat moc dlouho, protože začalo zapadat slunce a my jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu. Taky se v horách nesmí řídit po setmění, ale my už nějak na to, co se smí a co se nesmí, nehráli…stejně tam nebyl nikdo, kdo by to zkontroloval. :) Pokračovali jsme dál a jak jsme postupně klesali, tak muselo zase přijít to nepříjemné a to návrat do mraků a zimy. Původně jsme si mysleli, že bychom přespali v horách někde ve stanu, ale při teplotě, kdy už skoro šla pára od pusy, jsme se rozhodli, že raději najdeme místo pohodlnější. Dojeli jsme do vesnice Lidau a první dům, kde jsme se zastavili, byl obchod, kde nám po domluvě hned nabídli, že nás ubytují. V přepočtu asi za 200 korun na osobu jsme dostali 2 pokoje i s koupelnami. :)
Na druhý den jsme měli naplánované hledání Hot Springu (termálního pramenu), který nám velmi doporučoval průvodce Lonely Planet. Teplé prameny jsou jedno z velkých lákadel na Taiwanu. Protože je to ostrov velmi geologicky aktivní s mnoha zemětřeseními a různými změnami, tak je ostrov těchto pramenů plný. Náš hledaný, ale měl být něco extra…podle popisu jako „nejkrásnější přírodní hot spring“. Cesta k němu byla dosti náročná (dlouhé lezení z prudkého kopce v lese místy i s použitím připravených lan – převýšení skoro 500 metrů), ale to k takovým místům patří. Bylo to jak hledání pokladu podle návodu (divím se, že vůbec takové místo v průvodci bylo zmíněno, ale tím se jen potvrdila kvalita Lonely Planet průvodců). 
Námaha stála za to. Celí splavení jsme dorazili až ke krásné řece v údolí s ledovou křišťálově čistou vodou. Nadšení z řeky jsme úplně zapomněli, kvůli čemu jsme přišli. Blbli jsme ve vodě jak malé děti a pak jsme si všimli, že vidíme cosi jako páru. Přelezli jsme pár kamenů, překonali připravený dřevěný mostík a uviděli jsme něco krásného. Vodopád vytékající ze skály, který okolní stěny zbarvoval až do smaragdově zelených odstínů. 
Výpary byly sice trochu cítit sírou, ale my hned běželi k tomu, co jsme objevili. Trochu nás zarazilo, že voda byla vařící. Teplota mohla být klidně až 80 stupňů. Díky přilehlé řece se však místy tato voda mísila s tou ledovou z ní a vytvářela „bazénky“ s úplně optimální teplotou horké vany. :) Tady jsme vydrželi ležet a kochat se místem opravdu dlouho…byla to řeka, kolem skály, vodopád a nad tím vším prales a okolní hory. Připadali jsme si jak v ráji a potom nám k tomu všemu poslal bůh přátelské Taiwance, kteří nám přinesli oběd a studené pivo. :D Opravdu. Potkali jsme tam místní obyvatele (2 páni a jedna holka), kteří si tam občas chodí dělat piknik. Pokecali s námi a nabídli nám oběd a měli i velkou zásobu chlazeného taiwanského piva. :)
Pobyt na tomto místě byl mnohem delší, než jsme původně plánovali, ale to nám vůbec nevadilo. :) Pokračovali jsme potom tedy dál níže a níže přes hory na východ. Cesta byla už kvalitnější, a čím jsme se blížili víc okraji hor, tak už jsme občas i potkali auto a nakonec se doprava dostala na normální úroveň. Po překonání hor jsme se s holkami rozloučili a dál už jsme pokračovali jako 2 skupiny. Bohužel rozdíl v rychlosti nás a jich dvou na jednom skútru byl moc velký a my jsme strávili hodně času čekáním na ně. Na večer a za drobného deště jsme se dostali do města ChengGong, kde jsme potřebovali najít opravnu skútrů. 
Alexovi se totiž cestou udělala do výfuku velká díra a pak zněl jeho skútr jak formule 1. Všude při průjezdu jsme s tím vzbuzovali velkou pozornost…když už ti cizinci projíždí, tak ať o tom všichni vědí. :D Našli jsme dílnu s velmi příjemnými lidmi, co byli rádi, že nám můžou pomoct. Když jsme se jich zeptali, jestli by nevěděli o ubytování, tak nám několik mladších kluků nabídlo, že nás tam hned zavezou. Pomohli nám bydlení zařídit a pak nám ještě ukázali 
místo, kde se dobře najíst. Ubytování to bylo příjemné. Chata, kde bylo několik pokojů, byla prázdná a jen pro nás. Paní nás sice strčila všechny do jednoho, ale když odešla, tak jsme se dohodli, že jsme jí vlastně moc dobře nerozuměli a každý jsme si vzali pokoj svůj. :)
Ráno jsme se zajeli podívat na místní atrakci. Vulkanický ostrov se třemi velkými skalisky, na který od roku 1997 vede most ve tvaru draka s 8 oblouky. Předtím se na ostrov dalo dostat, jen když byly dobré podmínky při odlivu. Podle legendy jsou tři skály tři nesmrtelní, kteří se na skále zastavili při jejich příchodu na Taiwan, proto se místo jmenuje: „Platform of the Three Immortals“. Pak jsme pokračovali po pobřeží dál na jih do města Taitung. Tam jsme chtěli jet trajektem na Green Island (ostrov vzdálený 2 hodiny cesty), ale bohužel loď odjížděla jen jednou denně v 7:30 ráno a to se nám do druhého dne čekat nechtělo a ani jsme neměli čas ztratit jeden den. Dali jsme si zde aspoň oběd. Místní kraj je známý rybolovem a je oblíbený pro sea food (jídlo z mořských plodů).
Odpoledne jsme si našli v průvodci zmínku o dalším hot springu. Vydali jsme se mimo hlavní cestu a podle pokynů jsme jeli. To, co ale v průvodci bylo napsané, však moc neodpovídalo tomu, co jsme viděli před sebou. Silnice nebyla tam, kde být měla a tak jsme si mysleli, že jsme ztraceni. Když si nás všimnul jeden chlapík, hned o nás měl starost a chtěl pomoct. Řekli jsme mu, co hledáme a on nám ukázal cestu. Cesta to ale byla štěrková a podél řeky. Její kvalita se ještě zhoršovala a místy jsme se dokonce museli brodit vodou. To byl další z řady drsných testů, kterými naše skútry prošly. :) Jednou jsem se ale málo do vody rozjel a na kluzkých kamenech jsem se zastavil. Bohužel nic jiného než ponořit obě nohy nad kotníky do vody jsem udělat nemohl. :-/ Jediný termální pramen, co jsme našli, byl gejzír horké vody s velkým sloupcem stoupající páry viditelným hodně daleko, který se nacházel kousíček od cesty. Myslím, že to byl jeden z těch, co se jen tak někdy po zemětřesení objeví a pak zas jindy zmizí. Viděli jsme také kousek od cesty opuštěné stavení nebo spíš jeho trosky, které připomínalo hotel. Celé tohle místo i s cestou bylo pravděpodobně pozůstatek po zemětřesení nebo tajfunu a úplně opuštěné. Žádné koupání v teplé vodě jsme už bohužel nenašli. :(To jsme si ale nakonec užili večer. Když padla tma, tak se nám už nechtělo pokračovat v cestě a taky kvůli tomu, že doprava se razantně zahustila a mezi auty se jelo nepříjemně. Byli jsme totiž v místě v kopcích s mnoha serpentinami a nedalo se ani předjíždět. Další věc, co úplně vyvrací představu o skútrech, jako o vozítkách do města nebo pro holky je skutečnost, že jsme byli za normálního provozu na silnici vždy nejrychlejší. :) Na silnicích mimo město je maximální povolená rychlost 60 a místy 70km/h. My jsme jeli klasických 90 km/h (můj skútr je schopen uhánět až 110km/h :)) a všechny auta jsme ve svém pruhu pro motorky předjížděli. Co si o nás tak mohli myslet, když tady normální skútrista jede tak 40 kilometrů v hodině. :) Ale zpět k věci…rozhodli jsme se zase na noc někde
zůstat a tak jsme v další vesnici/městečku zastavili a zeptali se na nocleh. První paní, co jsme oslovili, nelenila, nasedla na skútr a už nás vedla na místo k přespání. Nechápu, jestli jsou vždy tak ochotni pomoci nebo se pokaždé snaží kamarádům dohodit kšeft. :) No ale místo to bylo pěkné, jen nás trochu překvapila vyšší cena. Malinko jsme váhali, ale místo snížení ceny nám ještě nabídli snídani. Když jsme ale zjistili, že v ceně je i hot spring, tak jsme přestali váhat a vzali jsme to. Zase jsme tam kromě jednoho taiwanského kluka cestujícího na kole byli úplně sami (nevím proč to všude tak bylo, možná je čas mino sezónu). Napustili nám celý bazének s horkou vodou jen pro nás a ještě jeden se studenou, abychom se mohli i chladit…jak v lázních. :)
Další den už byla sobota a my měli menší zpoždění od původního plánu, tak jsme se hned po snídani vydali dál. Překonávali jsme další kopce/hory a mně se stala nepříjemná závada na skútru. Jelo se do kopce, a když to šlo tak jsme se snažili i nějaké to auto předjet (i když ono to naše vozítko s objemem motoru 125cc nemá zas bůhvíjakou akceleraci, natož v kopci…:-/), takže styl jízdy brzda/plyn. Já jsem si ale po chvíli uvědomil, jakoby to bylo furt jen plyn/plyn. Stále to mělo tendenci jet nějak rychleji, než jsem mu povoloval. Pak jsem ale zjistil celkem nepříjemnou věc…ono to jede, i když nechci…samo…zaseknul se mi plyn a já jsem nemohl ubrat. V tomto okamžiku jsem byl rád, že můj stroj není až zas tak moc silný a brzdy dokážou motor „přeprat“...jinak bych asi tento článek ani nepsal. :-/ Zastavil jsem a myslel jsem si, že když vypnu motor a pak nastartuju, že už to bude v pořádku, ale bylo to ještě horší. Plynové lanko se mi zaseklo úplně na maximu a nešlo s tím nic dělat. Zkusil jsem styl jízdy, kdy jsem jen povoloval brzdy a mačkal je, co to šlo. Takto jsem se dostal až na nejvyšší bod trasy, na vrcholek, kde jsem zastavil. Ucítil jsem zápach z toho, jak jsem potrápil brzdy. Dál z kopce už jsem jel jen s vypnutým motorem a samospádem…aspoň jsem ušetřil trochu benzínu. :) 
Když byla rovinka a mírné kopečky, tak jsem vynalezl ještě jiný způsob ovládání mého porouchaného stroje, a to vypínání a zapínání motoru za jízdy. Takhle jsem se přískoky dostal až do prvního města, kde mi ale bohužel nedokázali pomoct, protože neměli náhradní součástku…prej jestli nepočkáme 2 dny, že jí mít budou. :) Po dalších asi 15km ne zrovna příjemného cestování jsme nakonec narazili na opravnu, kde to dokázali uvést do původního stavu. Závada to byla opravdu nepříjemná…já si myslel, že plyn se zasekává jen ve filmech. :) Kolem poledne jsme konečně po přibližně 500km dlouhém putování dorazili na místo určení. Tady jsme měli hotel už zamluvený dopředu, tak jsme si aspoň měli kde složit věci a vyrazit konečně na lehko a bez zátěže navíc prozkoumávat okolí. V podvečer jsme pak přijeli na už probíhající hudební festival.
Spring Scream byl propagován jako největší hudební událost roku a místo, kam se sjíždí lidé z celého ostrova. Popisován byl jako hudební open-air festival se sedmi podii a spoustou místních i zahraničních kapel. Moc jsme se těšili, že konečně uvidíme něco trochu jiného než ty dvě hospody, co máme tady v Tainanu a poslechneme si místní hudební tvorbu. Festival to nebyl špatný, ale mírně zklamaní jsme byli. Zjistili jsme, že s tou propagací to trochu přehnali a nebo všechny ostatní koncerty a festivaly na Taiwanu jsou jak představení amatérské kapely. Festival se odehrával v parku na pobřeží a na celkem malé ploše bylo rozeseto 7 malinkých podií. Jedno jak druhé, jen jinak barevně označené…žádný hlavní stage. A když hráli vedle sebe rocková kapela a písničkářka s kytarou, tak holčinu bohužel skoro nikdo neslyšel.
Šlo tady spíš o kvantitu než o kvalitu. Cena skoro jak za festival u nás, ale vystupující mi připadali jak přehlídka studentských kapel. Pivo se prodávalo jen na jednom místě a to ještě plechovkové, které první večer vyprodali už kolem desáté hodiny. Ani lidí nebylo tolik, kolik jsme očekávali, když jsme si museli lístky rezervovat dlouho dopředu přes internet. Nebylo to tak špatné, ale já jsem z Čech zvyklý na jiný standard. :)
Jak jsme se ale stihli naučit, nejlepší místa potkáváme a události se dějí, nečekaně. Trochu zklamaní z festivalu jsme si šli projít okolí a podívat se na skalnaté pobřeží. Tady jsme našli krásné místečko bez lidí a jen pro nás. :) Kousíček od probíhajícího festivalu za pruhem stromů na pobřeží jsme objevili nádhernou lagunu oddělenou od moře s čistou vodou, korálovým útesem a hloubkou aspoň 5 metrů na skákání. :) Neváhali jsme a skočili jsme tam. Koupali jsme se tam a poslouchali hudbu, která byla slyšet až tam. 
Druhý den (neděle) jsme ještě prozkoumali okolí našeho hotelu a krásy národního parku Kenting, trochu jsme projeli pobřeží, koukli na místní vyhlášené pláže a koupili jsme si potápěčské brýle. Jeli jsme na festival, ale ne poslouchat hudbu, ale koupat se a potápět v „našem“ jezírku. :) Druhý večer nebyl špatný, pivo už nedošlo a lidí bylo v noci víc a trochu to tam i žilo. :)V pondělí ráno jsme už ale měli před sebou jen cestu zpět na sever do našeho města Tainan. Po hlavních silnicích to bylo skoro 200km. Cestou jsme se ještě stavili v Kaohsiungu na návštěvě u našeho spolucestovatele Alexe, který nás opustil trochu dřív, protože nešel na festival. Alex má pronajatý byt ve výškové budově a my z něj byli úplně ohromení.
Má dva pokoje + kuchyňský kout, vlastní koupelnu a kompletní vybavení, výhled na řeku a město, dole v domě recepci s vrátným, bar a kino. Za takovýto luxus platí v přepočtu 8500,-Kč měsíčně. Říká, že si to může dovolit, protože doma v Rakousku prý za kolej platí 300 euro a to už není takový rozdíl. Nám se po této návštěvě už domů zpět na naší kolej nechtělo teda vůbec…:-/ Na večer jsme tam ale skoro po devíti stech kilometrech cestování dojeli.Naše cesta se mi moc líbila a jsem rád, že se nám podařilo překonat hory. Zdárně jsme dojeli tam, kam jsme chtěli a naše skútry nás i přes drobné problémy dovezly až do cíle. Vše, co jsme po cestě viděli, bylo krásné a zajímavé a já už také můžu zvolat stejně jako Portugalští objevitelé: „Ilha Formosa“ („Krásný ostrov“). :-)
P.S.: Děkuji těm, co dočetli až sem. Nějak jsem se možná až moc rozepsal…:)
P.P.S.: Asi začnu psát cestopis. :)
P.P.P.S.: Pokud chcete vidět víc fotek, tak je mám na Picase nebo na FaceBooku. ;)
