Maolin Trip

Před třemi týdny za mnou přijel do Tainanu na návštěvu kamarád (Tomáš) z ČVUT, co studuje v Taipei. V pátek dopoledne jsem ho vyzvednul u nádraží a zbytek dne jsme strávili průzkumem města, koupáním se na místní pláži a večerní návštěvou night marketu. Na sobotu a neděli jsme si naplánovali výlet do oblasti Maolin. V průvodci jsme se dočetli, že je to horská rekreační oblast plná horkých pramenů, krásných vodopádů a visutých mostů. Taky jsme si přečetli, že se zde nachází údolí s druhou největší migrační oblastí motýlů na světě hned po Údolí motýlů monarchů kousek od Mexico City.


Vyrazili jsme v sobotu brzo ráno. Protože Tomáš neměl skútr, tak jsme se rozhodli, že zkusíme jet jen na mém. Nakonec můj stroj zvládnul uvést 2 pasažéry se dvěma baťohy na vzdálenost přibližně 200km i v horském terénu…další test, co vydrží. :) Nabrali jsme směr Meinong. To je jihovýchodně od Tainanu, po silnici tak 50km. Za hodinku jsme tam byli a udělali jsme si první přestávku. Skoukli jsme místní jezírko, okoštovali kokosové mléko a podívali jsme se na jednu z nejstarších ulic ve městě.
Z Meinongu už jsme pokračovali podle průvodce a první lákadlo, co jsme chtěli navštívit bylo údolí motýlů. Podle ukazatele jsme sjeli z hlavní cesty a pokračovali asi 15 minut. Bohužel pak už o motýlech nebyla nikde ani zmínka. Nakonec jsme přijeli k velkému chrámu. Prolezli jsme ho a pofotili prázdnou budovu, vůbec nikdo tam totiž nebyl. Rozhodli jsme se, že už dál bloudit nebudeme. Vrátili jsme se tedy na hlavní silnici a pokračovali dál. Cestou jsme ještě narazili na další motýlí atrakci – farma. Bohužel jsme přijeli před sezónou, takže jediné zvíře, co jsme tam viděli, byl pes. Jeli jsme dál a při přejíždění řeky Laonong jsme zjistili, že i tady loni v srpnu řádil tajfun Morakot…most už se stavěl nový. Dorazili jsme do vesnice Maolin (populace kolem 200 obyvatel), podle které se jmenuje i celá oblast a samotná vesnice je i takovým centrem regionu. I tady mají co dočinění s motýly (hlavně jsou tady fialoví tečkovaní motýli) a my jsme tomu dali poslední šanci, že bychom nějaké viděli. Vydali jsme se po pěšince a opravdu tam byli. :) Sice žádný zázrak, ale poletovalo jich kolem nás dost, tak jsme se snažili zachytit nějakou tu fotku motýla. Tomáš si před odjezdem na Taiwan pořídil nový foťák, takže teď fotí snad ještě víc než já. :) Někdy náš výlet vypadal, jak zájezd fotografů…
Nakoupili jsme nějaké jídlo v místní samošce, turistickém centru a policejní stanici v jednom a vydali se dál. Tentokrát jsme změnili náš objekt zájmu a jeli jsme hledat vodopád. Popis byl pěkný…parkoviště, procházka údolím kolem řeky a po 1,5km příchod k vodopádu. Skutečnost byla jiná…cestu jsme našli až na potřetí. Sice to že řeku musíme přejet nebo skoro spíše přebrodit, jsme pochopili. Ale po „silnici“, co vypadala jak horší lesní stezka, nás nenapadlo hned jet…i když je fakt, že kdybychom si přečetli ukazatel (bohužel čínsky), tak to trefíme na poprvé. Parkoviště jsme odhadli podle toho, že se jet dál už prostě nedalo. Našli jsme začátek stezky s mapou, tak aspoň to nás uklidnilo, že jsme správně. Prohlédli jsme si, kudy půjdeme a vyrazili jsme. Po pár metrech už jsme zase byli ztracení…žádná stezka, žádná památka po pěšince nebo turistickém chodníčku. Jediné naše vodítko byla řeka. Ale ani na tu nebyl spoleh. :) Jak jsme si tak šli, tak z řeky se stal potok, potůček, pramínek a pak zmizela nadobro. Něco bylo špatně. Šli jsme však údolím, takže jiná možnost nebyla. Pokračovali jsme dál, i když už byly i myšlenky na návrat, protože nic nenasvědčovalo tomu, že tady bude vodopád. Najednou ale vytékal jen tak ze země pramen, který se tak po sto metrech zase změnil v menší řeku. Moc jsem to nepochopil…že by nějaká podzemní řeka. :-/ Zase svitla naděje. :) Potkali jsme i kus mostu, takže tady něco přece jenom předtím bylo. Pak cesta nabrala směr do kopce, kde byla už i přichystaná lana k překonání strmých svahů a my nakonec spatřili i to, kvůli čemu jsme sem šli. Krásný tak 20m vysoký vodopád si tu hučel ze skály a pod ním malinké jezírko s průzračně čistou vodou. :) Tak a jdeme se koupat…po vyčerpávající hodinové túře pěkná odměna. :) Jediná výhoda toho, že je přístup tak nepřístupný (poničený), je, že sem nikdo nechodí a místo pak vypadá jako bychom ho právě my prvně objevili. :)
Naše putování pokračovalo přes vesnici Wanshan. Jedna z celkových tří, co se v oblasti nachází. Také čítá populaci do 200 obyvatel. A to ještě vypadá, jak kdyby půlku vesnice strhnul sesuv půdy. Vážně nepříjemný pohled. Místní obyvatelé jsou domorodci a je na nich vážně vidět, že vypadají jinak než Taiwanci/Číňani ve městech. Občas pokukovali, co jim to za cizince/bělochy projíždí před domem. :)
Za vesnicí jsme si nemohli nevšimnout dlouhatánského visutého mostu, co se pnul vysoko nad údolím…jediný most, co tady přežil tajfun. To jsme si nemohli nechat ujít a vyškrábali jsme se k němu, abychom si užili ten výhled a ten strach z výšky (aspoň z mé strany :)). Tady se nám už začalo stmívat a tak jsme museli nechat pár zastávek na druhý den a rozhodli jsme se, že dojedeme až k vesnici Dona. Taky jsme se dočetli, že populace nepřevyšuje 200 obyvatel (ony jsou si ty vesnice vážně velikostí velmi podobné) a že zde žijí domorodci lidu Rukai. :) Vesnička to byla pěkná. Podle mapy se nachází na konci cesty a působila na mě vážně tak zapomenutě v horách. Kousek nad dědinou jsme si našli ubytování v pěkném hotýlku. Byl trošku dražší, ale možností tu bohužel moc nebylo (asi 2). Personál byl velmi přátelský a ochotný. Měli jsme s sebou sice i stan, ale byla tma a zima…prostě jsme byli asi leniví někde hledat místo a kempovat. Oblast kolem vesnice Dona je vyhlášená kvůli horkým pramenům. Bohužel ale musím toto tvrzení změnit na: byla vyhlášená. Náš hotel měl mít taky hot spring. Ale jak jsme se pak ptali, tak nám bylo řečeno, že od doby, co se oblastí prohnal tajfun, všechny prameny zmizely/vyschly. Říkám si, jaká je to pak pohroma pro místní, když vlastně to byl asi jeden z mála, ne-li jediný důvod, proč sem někdo někdy jezdil.
Hold další věc z našeho seznamu, co jsme chtěli navštívit, jsme museli vyškrtnout. :-/ No aspoň jsme se na ten poničený hot spring jeli podívat, když ho tak krásně v průvodci popisovali. Byla to taková ruina…co už. :-/ Takže motýly jsme viděli, horké prameny nejsou, tak nám zbýval další vodopád.
Podobný scénář – parkoviště, 15-ti minutová chůze a vodopád. Tentokrát něco jako parkoviště bylo, pak svah (bývalá cesta), přes který se ještě dalo přelézt, a tam toalety. Veřejné záchodky vypadly tak 2 roky staré a tak rok opuštěné. Takže už ani sem turisti nejezdí. Zvláštní pocit z takového zapomenutého místa. Ještě i toaletní papír tam byl. :) Našli jsme zde taky mapu a z té se dozvěděli, že právě stojíme vedle mostu. No rozhlédli jsme se a most našli možná někde dole v údolí. Před námi byl jen svah plný kamení po sesuvu. Tak tady už jsme si pokračovat netroufli. Vedle „parkoviště“ byl taky malinký vodopádek s jezírkem a tak trochu zklamaní jsme se vykoupali aspoň tam. Nakonec byl ještě lepší než ten velký z předchozího dne. Je rozdíl, jestli voda padá z 20-ti metrů nebo ze tří…z dvaceti bolí, ze tří příjemně masíruje. :)
Když už se z našeho výletu stalo takové hledání vodopádů, tak jsme si tedy nenechali ujít ani poslední popisovaný v knize a vydali jsme se k pětistupňovému Qingren Valley Waterfall. K tomuto už cesta nebyla tak komplikovaná, tak nepřístupná a hned po příjezdu jsme si toho všimli. Parkoviště bylo parkoviště a byly na něm i auta. V jezírku pod vodopádem se koupalo asi 7 dětí a jejich rodiče si dělali piknik opodál. Už to nemělo kouzlo těch opuštěných, zapomenutých míst. Udělali jsme si ještě výšlap k druhému přístupnému stupni. U něho byl altánek, kde jsme taky nalezli stopy (bordel) po předchozích návštěvnících.
Maolin Recreation Area bývala určitě před tajfunem krásná rekreační oblast, ale bohužel teď to tam vypadá jinak, než popisuje průvodce. Snad se místním povede věci uvést brzo do původního stavu, i když nevím, jak to vyřeší s těmi prameny.
Sedli jsme na skútr a vydali se na dlouhou cestu zpět do Tainanu. Zastavili jsme ještě u jednoho údolí řeky a podívali jsme se na dva kopce, co měly tvarem připomínat hlavy draky a hada. Pak zase přes Meinong a směr skrz město Chishan. Bohužel tam byla objížďka a my jsme špatně pochopili, jakým směrem jet, tak jsme se zase ztratili. Tak 20 minut jsme jeli po malinké úzké silničce a doufali, že jedeme správně. V tomto přesvědčení nás udržovala i auta, co jsme cestou občas potkali. No ale zjistili jsme, že 15 km dlouhá silnice je slepá a končí u chrámu…vždy, když se člověk ztratí, narazí nakonec na chrám. :) Zrovna zde probíhala nějaká slavnost, tak jsme se aspoň podívali a pak jeli zpět. Původní/správná objížďka byla asi 2km. Navečer už jsme byli šťastně doma. V osm odjel Tomáš směr Taipei…doufám, že ho tam brzo taky přijedu navštívit. :)

2 měsíce na Taiwanu

Už jsou tomu tři týdny, co jsem překonal 2 měsíce na Taiwanu. Už to není „Už jsem tu skoro dva měsíce.“, ale spíš to začíná být „Už se blíží konec...“. Čím déle tu jsem, tím rychleji čas letí. Zajely se mi stereotypy a už se tu cítím jak doma. Poslední dobou jsem ani neměl moc čas něco napsat na blog a tak i tento článek přichází se zpožděním. Ve škole jsme měli totiž mid-terms (zkoušky v půlce semestru) a taky se odevzdávalo pár úkolů. Já jsem měl naštěstí jen jednu zkoušku. :)
Pokusím se i trochu srovnat to, jak jsem to tu cítil na začátku a to, jak to vidím teď.

Na bydlení jsem si zvyknul už úplně. Ani mi už nepřijde zvláštní chodit na netypické záchody. :) Sice si tady nevařím, protože není kde a ani se to nevyplatí. Na druhou stranu si dělám hodně často čaje (mé oblíbené High Mountain Oolong Tea – místní čaj a Jasmine Green Tea). Koupil jsem si konvičku a z automatu na chodbě nám teče teplá voda.
Máme tady hodně komárů. Jednoho dne mě ale naštvali už moc. Byl jsem celý pobodaný, rozškábaný a při usínání se jejich bručení už nedalo vydržet, takže to byla poslední kapka a vyhlásil jsem jim válku. Postel jsem si zabarikádoval sítí a koupil jsem si na ně speciální nástroj na zabíjení. Vypadá to jako menší tenisová raketa a místo výpletu to má sít z drátu. Je to na 2 tužkové baterky, a když to něco trefí, tak to vydá elektrický výboj. Na smažení komárů ideální…cha cha chá. :)
Ještě je tu taková „úchylka“ okolních lidí na koleji, která mě přivádí dost často k údivu. Mí čínští spoluobčané mají při sobě vždy lavor. Pokud neodchází zrovna ven nebo nepřichází, tak si ho s sebou nesou. Klasická situace je, že v tom perou. Vidím lavory plné jejich spodního prádla v každém umyvadle/korytě. Ale často vidím Číňana, jak si lavor nese s sebou i do sprchy, anebo dokonce i na záchod. Většinou v tom mají kupy všelijakých čisticích prostředků a hadrů. Chápu, že je to fajn třeba na praní, protože naše pračky nejsou nic moc a proto taky někdy nosím oblečení radši do prádelny na ulici, ale tohle mi přijde prostě divné…to jen tak na okraj. ;)

Na místní dopravu jsem si už úplně zvyknul a sžil jsem se s ní. Přijde mi prostě fajn a až se vrátím domů, tak mi bude hodně chybět. Na silnicích je to takové uvolněnější a víc v pohodě, i když je ulice naprosto přecpaná a vše se rychle a divoce pohybuje. :) Myslím si, že k tomu také přispívá přístup lidí k pobytu na silnici. Každý tady „bojuje“ jen za sebe a každý je stále ve střehu, tak si myslím, že právě proto je i pak méně nehod než u nás. Taky se hodně věcí toleruje a nejsou tu zbytečné zákazy, příkazy a omezení.

Jídlo, velká kapitola. Od začátku se nic nezměnilo, jídlo tu je stále stejné a ceny naštěstí také zůstávají. V naší jídelní ulici stále objevuju nové obchody/restaurace a místa kam jít okusit nějakou místní stravu. Mám tady už i pár vytipovaných míst, kde se vždy dobře najím – levnější krámky i dražší restaurace. Na night markety ani moc často nechodím. Buď jsou daleko, nebo jen nemám náladu se prodírat davy. Když je někde možnost dát si sea food, tak neváhám. :)Čínsky bohužel stále ještě neumim natolik, abych si přečetl menu a tak si jídlo objednávám buď podle obrázků a nebo prostě zkouším a nechávám se překvapit. :)
Ale jedna věc tu je. Občas mám místní kuchyně už dost. Myslel jsem si, že to nebude potřeba, ale nakonec k tomu došlo a dochází čím dál častěji. Někdy si prostě na jídlo zajdu do fast foodu – do Mekáče, apod. Prostě jsem nikdy nejedl tolik rýže, tolik nudlí a tolik polévek a tak na to nejsem zvyklý. Jídlo je obecně sladčí a mě prostě třeba ty slané hranolky už chyběly. :) Taky si kupuju chipsy. :D Snídávám balené pečivo, ale to tu je poměrně drahé.

Školu už jsem trochu zmínil. Chodím do ní každý den. Mám zapsaných 5 předmětů + lekce čínštiny. Bohužel ani jeden ze zapsaných předmětů mě nějak extra nebaví. Dva jsou vodohospodářské, jeden humanitní, jeden experimentální (asi nejzajímavější, protože je to v laboratoři) a pak asi nejtěžší, předmět o zemětřesení. Čínština je fajn, ale dost těžká a já jsem se ještě nepřemluvil, abych se do toho nějak víc pustil (nevím, na co čekám…asi až odjedu domů :-/). Doufám, že ukončení předmětů nebude moc těžké a všechny je zvládnu projít.

Počasí mi přijde, že je tady tak nějak stále stejné od doby, co jsem přijel. Teploty se pohybují tak nějak kolem třicítky, i když tak před měsícem bylo asi na 2 týdny období chladnější. První měsíc a půl, co jsem tady byl, jsem nezažil déšť. Zatím tu pršelo, tak 5x. Tak mi to vyhovuje, ale už se jen obávám, kdy začne období dešťů.

Lidí už tu znám víc, dokonce i jiných než jen Číňanů. Dost tady je studentů ze střední a latinské Ameriky a pak taky několik Američanů. Evropanů je tady minimum. Ne, že by mi nějak vadili asiati, ale zjistil jsem, že je to dost jiná „krevní skupina“ a dost často nevím jak a o čem se s nimi bavit. Mají jiné myšlení, jiný smysl pro humor a jinak se baví. Dost se ale liší třeba Taiwanci, kteří byli někde studovat ve světě nebo někde pocestovali a Taiwanci, kteří nikdy nevytáhli paty z domu/ostrova. Tak nějak celkově se tady nejvíc bavím se svým sousedem Clemensem z Rakouska.

Taky mám jednu osobní novinku. Začal jsem tady na Taiwanu aktivněji sportovat. Nejdříve jsem se chtěl zapojit do nějakého sportu na škole, ale to nějak nevycházelo, všechno je v čínštině a nějak se s nimi domluvit, že bych se přidal, bylo nad moje síly. Chtěl jsem najít taky lidi, co by hráli fotbal a se kterým bych si mohl občas zakopat. Problém je, že Taiwanci skoro fotbal nehrajou. Na Taiwanu jsou sporty číslo jedna Basketball a Baseball. Nakonec se mi ale povedlo se přes Clemense a jeho amerického spolužáka k fotbalu dostat. Zjistili jsme, že tady je jakýsi tainanský tým cizinců. Hrajou tam Američani, Angličani, hráči z latinské Ameriky a i 2 Francouzi. Jsou to většinou lidi, co tady pracujou, takže ne studenti. Problém je jen, že jsou na docela dobré úrovní a hrajou na velkém zatravněném hřišti. Po prvním tréninku jsem zjistil, že hrát bez kopaček se dát nebude, tak jsem zainvestoval. Velký problém v Tainanu je ale kopačky koupit. V každém sportovním obchodě je na 20 párů bot na basketball, ale obchody s kopačkami jsem našel jen 3. Takže si s nimi občas jednou týdně chodíme s Clemensem zahrát. Sice jsou na mě hodně dobrý, ale tak je to pro mě aspoň motivace a možnost se zlepšit. :)
Vedle fotbalu jsem začal taky po večerech běhat. Ze začátku to bylo těžké se hlavně přemluvit, ale vidím na sobě zlepšování a to mě těší. :) Ale jediný problém vidím ve vzduchu. Běžecký okruh je přímo vedle velké silnice, takže ovzduší není nic moc. :-/

P.S.: Zprovoznil jsem možnost přidávat komentáře i lidem, co nemají účet na googlu. Byl bych rád, kdyby mi občas někdo i napsal nějaký komentář pod článek. Pak si říkám, jestli to vůbec někdo čte. :(
Tak každý, co si tohle přečte, mi něco napište do komentářů. ;) Ať vím, kdo to čte. :)
Můžete se třeba vyjádřit, jak se vám líbí, když do článku nepřidám ani jednu fotku. Nebo jestli těch fotek je málo/moc. Třeba o čem byste chtěli abych napsal, atd.
Díky. ;)

Road Trip…naše cesta na Spring Scream

Na přelomu března a dubna jsme měli ve škole Spring Break (jarní prázdniny). Volno bylo od středy do pondělka. Už tak měsíc a půl dopředu jsem byl rozhodnutý, že s Clemensem pojedu na Spring Scream. To je hudební open-air festival na jihu Taiwanu v Kentingu (vyhlášené letovisko). Hudební událost se konala od pátku do pondělí a my měli prázdniny už od středy, tak jsme se rozhodli čas navíc využít k cestování. Jen ještě musím uvést, že jsme měli v plánu jet na jih ostrova na skútrech místo klasické cesty autobusem nebo vlakem.
Jednoho dne jsme dostali nápad, že se na cestu vydáme přímo na východ přes hory na pobřeží a pak budeme pokračovat podél moře na jih ostrova. Dokonce jsme se dozvěděli, že cesta přes hory je sama o sobě velká atrakce a zážitek. :) Krásné výhledy, hory a vesničky po cestě zpříjemňují cestování.
Jak jsme vše měli už promyšlené a připravené, těšili jsme se na výlet, tak pár dní před odjezdem se k nám dostala informace, že cesta přes hory (South Cross-Island Highway) je uzavřená, kvůli stále ještě probíhajícím opravám, které se na silnici dělají už od léta minulého roku, když Taiwan postihnul obrovský tajfun Marokat. Informace to byly ale nepodložené a my jsme si říkali, že snad už to přece po takové době musí být zprovozněné a tak prostě stejně pojedeme. Nakonec jsme tuto nepříjemnou zprávu slyšeli asi od třech zdrojů. A v jedné dokonce byla i informace o kilometru, na kterém je průjezd zakázán (ale to slovíčko „zakázán“ nám stále dávalo naději, kdyby tam bylo „uzavřen“…:)).

Na cestu jsme se vydali ráno ve středu 31.3. Na náš výlet se s námi vydali ještě Natálie ze Slovenska a Lenka z Čech. Holky vlastní skútry neměly a tak si půjčily v půjčovně jeden skútr. Bohužel tak jely dvě na jednom a to se pak ukázalo jako pomalejší způsob dopravy…
Z Tainanu jsme tedy vyjeli přímo na východ po hlavní silnici a až k úpatí hor do vesnice Liouguei, kde jsme měli sraz s posledním členem naší výpravy, s Alexem. Ten je stejně jako Clemens z Rakouska, kde studuje v Linci. Teď je taky na Exchange programu a pobývá na universitě v Kaohsiungu. Na místě setkání jsme si dali oběd v 7/11 (obchod všude, vždy a se vším) a už kompletní jsme se vydali vstříc osudu a štěstí při přejíždění hor. Alex nám ještě taky připomenul, že hory se nedají přejet, že mu to řekli na informační lince, kterou pro turisty provozuje Taiwanská vláda. Byli jsme ale rozhodnutí, že prostě pojedeme kam až se bude dát a uvidíme, jak se situace vyvine. :)
Po 50 kilometrech jsme dojeli do vesnice Meishan, kde je poslední čerpací stanice na příštích 120km přes hory. S Clemensem jsme nic nepodcenili a benzínem jsme si naplnili i připravené kanistříky na 5 litrů. Zkusili jsme se zeptat ještě i paní (přece snad bude vědět víc – a bude vědět, že silnice je otevřená a průjezdná, když bydlí skoro už v horách), ale ta nám zopakovala to, co jsme slýchali často – „méi lù“ (žádná cesta). :( Co už, jedem dál…
Jak jsme tak projížděli údolím, tak se nedalo si nevšimnout, že tady tudy tajfun prošel. Kolem koryt řek byly svahy pobořené, na kopcích velké sesuvy, krajnice cest utrhané a nejsilnější dojem ve mně zanechaly mosty, které byly úplně zničené, občas neměly konec ani začátek a jejich trosky stály nad řekou jak nějaké pomníky připomínající strašnou přírodní katastrofu. Řeky v tomto ročním období vypadaly ve velkých korytech jako malé potůčky někde uprostřed a jen těžko si šlo představit, jak moc se v létě rozvodní, když přijde období dešťů.
Auta jsme přestali potkávat hned za vesnicí s poslední benzinkou. Jeli jsme úplně sami a silnici jsme měli jen pro sebe. Občas se cesta změnila jen na štěrkovou stezku. V nejhorších úsecích u silnice nebyla ani svodidla, takže jsem se snažil si neuvědomovat, že třeba půl metru ode mě je sráz klidně i několik set metrů dolů do údolí. Nebezpečí jsem si ale kupodivu vůbec nepřipouštěl, jak jsem byl vzrušený ze všeho kolem a už jen ze skutečnosti, že toto všechno absolvujeme na městských vozítkách – skútrech. :)
Nejhorší úsek cesty se ale teprve blížil. Věděli jsme číslo kilometru, na kterém měl být podle předpovědí průjezd pravděpodobně nemožný a tak jsme s blížícím se 137. kilometrem sledovali, jak se silnice mění a zhoršuje. V jednom momentu, kdy jsme měli zrovna fotící pauzu, kolem projížděli policajti v terénním autě. To jsme se vyděsili a mysleli si, že tady naše putování končí. Zastavili u nás a začali na nás mluvit čínsky. My jsme dělali, že nerozumíme (to byla pravda), že nevíme, o co jde, a že si jen tak jedeme na výlet. Ale to co jsme rozuměli i z jejich gestikulace bylo to, že prostě dál se jet nedá. Když jsme jim na všechno přikývli, tak k našemu překvapení nastartovali a odjeli pryč. Nechali nás tam a my jen počkali, až zmizí z dohledu a pokračovali jsme v cestě. :) na 142. kilometru to ale přišlo…práce na cestě. Dělníci, bagr v cestě a průjezd nemožný. Smutně jsme na ně koukali, až k nám po chvíli přišel jakýsi stavbyvedoucí, kouknul na nás, zeptal se kolik nás (vozidel) je a pak nám naznačil, že jen musíme počkat, až bagr dodělá svou práci. Po 10 minutách se nám cesta dál uvolnila a my mohli projet. Problém byl ale v tom, že dělníci pracovali na úseku, kde přes cestu tekl potok a místo silnice tam bylo jen pěkně promočené bahno. Já měl tu smůlu, že jsem si vybral špatnou stopu a zapadnul jsem. A jak jsem víc přidal plynu, skútr mi víc zajel do bahna, a když se ponořil až do půlky zadního kola, tak jsem neměl šanci s ním pohnout. Celé mé představení sledoval silnější chlapík a poťouchle se usmíval. Když jsem ho uviděl, tak jsem se na něj zoufale podíval a doufal jsem, že pochopí, že bez jeho pomoci se pryč nedostanu. Sice ne s moc ochotným výrazem začal silák trhat s mým skútrem, až z něj začali odletovat moje připevněné batožiny. Nakonec se mu ho ale podařilo uvolnit a já jsem mohl překonat nejhorší úsek našeho přejezdu hor. :)

Atmosféru celého toho místa ještě dotvářela mlha a velká zima. Po zdárném zdolání této překážky jsme si řekli, že už není návratu, a když už nás nechali překonat tohle, tak hory přejedeme. Pokračovali jsme tedy v mlze a mrazu dál, cestou jsme ještě i potkali chrám v oblacích. Tím se dostávám k tomu, že mlha nebyla mlha, ale mraky a nás čekalo nejkrásnější představení, které nám hory přichystaly. Dostali jsme se nad mlhu/mraky a uviděli to, proč se jezdí na Taiwanu do hor. Moře mraků bylo něco úžasného. Krásné počasí, které nahoře panovalo, bylo v porovnání s mrazivým peklem v mracích jak ráj. K celkovému dojmu z místa přispívala i absence kohokoliv jiného než nás. Silnice najednou nebyly rozbité a jízda to byla doslova božská (motorkáři jistě rozumí ;)). Nad mrakama jsme taky dosáhli nejvyššího bodu naší trasy – 2762 metrů nad mořem.
Bohužel jsme se ale nemohli kochat moc dlouho, protože začalo zapadat slunce a my jsme před sebou měli ještě dlouhou cestu. Taky se v horách nesmí řídit po setmění, ale my už nějak na to, co se smí a co se nesmí, nehráli…stejně tam nebyl nikdo, kdo by to zkontroloval. :) Pokračovali jsme dál a jak jsme postupně klesali, tak muselo zase přijít to nepříjemné a to návrat do mraků a zimy. Původně jsme si mysleli, že bychom přespali v horách někde ve stanu, ale při teplotě, kdy už skoro šla pára od pusy, jsme se rozhodli, že raději najdeme místo pohodlnější. Dojeli jsme do vesnice Lidau a první dům, kde jsme se zastavili, byl obchod, kde nám po domluvě hned nabídli, že nás ubytují. V přepočtu asi za 200 korun na osobu jsme dostali 2 pokoje i s koupelnami. :)

Na druhý den jsme měli naplánované hledání Hot Springu (termálního pramenu), který nám velmi doporučoval průvodce Lonely Planet. Teplé prameny jsou jedno z velkých lákadel na Taiwanu. Protože je to ostrov velmi geologicky aktivní s mnoha zemětřeseními a různými změnami, tak je ostrov těchto pramenů plný. Náš hledaný, ale měl být něco extra…podle popisu jako „nejkrásnější přírodní hot spring“. Cesta k němu byla dosti náročná (dlouhé lezení z prudkého kopce v lese místy i s použitím připravených lan – převýšení skoro 500 metrů), ale to k takovým místům patří. Bylo to jak hledání pokladu podle návodu (divím se, že vůbec takové místo v průvodci bylo zmíněno, ale tím se jen potvrdila kvalita Lonely Planet průvodců). Námaha stála za to. Celí splavení jsme dorazili až ke krásné řece v údolí s ledovou křišťálově čistou vodou. Nadšení z řeky jsme úplně zapomněli, kvůli čemu jsme přišli. Blbli jsme ve vodě jak malé děti a pak jsme si všimli, že vidíme cosi jako páru. Přelezli jsme pár kamenů, překonali připravený dřevěný mostík a uviděli jsme něco krásného. Vodopád vytékající ze skály, který okolní stěny zbarvoval až do smaragdově zelených odstínů. Výpary byly sice trochu cítit sírou, ale my hned běželi k tomu, co jsme objevili. Trochu nás zarazilo, že voda byla vařící. Teplota mohla být klidně až 80 stupňů. Díky přilehlé řece se však místy tato voda mísila s tou ledovou z ní a vytvářela „bazénky“ s úplně optimální teplotou horké vany. :) Tady jsme vydrželi ležet a kochat se místem opravdu dlouho…byla to řeka, kolem skály, vodopád a nad tím vším prales a okolní hory. Připadali jsme si jak v ráji a potom nám k tomu všemu poslal bůh přátelské Taiwance, kteří nám přinesli oběd a studené pivo. :D Opravdu. Potkali jsme tam místní obyvatele (2 páni a jedna holka), kteří si tam občas chodí dělat piknik. Pokecali s námi a nabídli nám oběd a měli i velkou zásobu chlazeného taiwanského piva. :)
Pobyt na tomto místě byl mnohem delší, než jsme původně plánovali, ale to nám vůbec nevadilo. :) Pokračovali jsme potom tedy dál níže a níže přes hory na východ. Cesta byla už kvalitnější, a čím jsme se blížili víc okraji hor, tak už jsme občas i potkali auto a nakonec se doprava dostala na normální úroveň. Po překonání hor jsme se s holkami rozloučili a dál už jsme pokračovali jako 2 skupiny. Bohužel rozdíl v rychlosti nás a jich dvou na jednom skútru byl moc velký a my jsme strávili hodně času čekáním na ně. Na večer a za drobného deště jsme se dostali do města ChengGong, kde jsme potřebovali najít opravnu skútrů. Alexovi se totiž cestou udělala do výfuku velká díra a pak zněl jeho skútr jak formule 1. Všude při průjezdu jsme s tím vzbuzovali velkou pozornost…když už ti cizinci projíždí, tak ať o tom všichni vědí. :D Našli jsme dílnu s velmi příjemnými lidmi, co byli rádi, že nám můžou pomoct. Když jsme se jich zeptali, jestli by nevěděli o ubytování, tak nám několik mladších kluků nabídlo, že nás tam hned zavezou. Pomohli nám bydlení zařídit a pak nám ještě ukázali místo, kde se dobře najíst. Ubytování to bylo příjemné. Chata, kde bylo několik pokojů, byla prázdná a jen pro nás. Paní nás sice strčila všechny do jednoho, ale když odešla, tak jsme se dohodli, že jsme jí vlastně moc dobře nerozuměli a každý jsme si vzali pokoj svůj. :)

Ráno jsme se zajeli podívat na místní atrakci. Vulkanický ostrov se třemi velkými skalisky, na který od roku 1997 vede most ve tvaru draka s 8 oblouky. Předtím se na ostrov dalo dostat, jen když byly dobré podmínky při odlivu. Podle legendy jsou tři skály tři nesmrtelní, kteří se na skále zastavili při jejich příchodu na Taiwan, proto se místo jmenuje: „Platform of the Three Immortals“.
Pak jsme pokračovali po pobřeží dál na jih do města Taitung. Tam jsme chtěli jet trajektem na Green Island (ostrov vzdálený 2 hodiny cesty), ale bohužel loď odjížděla jen jednou denně v 7:30 ráno a to se nám do druhého dne čekat nechtělo a ani jsme neměli čas ztratit jeden den. Dali jsme si zde aspoň oběd. Místní kraj je známý rybolovem a je oblíbený pro sea food (jídlo z mořských plodů).
Odpoledne jsme si našli v průvodci zmínku o dalším hot springu. Vydali jsme se mimo hlavní cestu a podle pokynů jsme jeli. To, co ale v průvodci bylo napsané, však moc neodpovídalo tomu, co jsme viděli před sebou. Silnice nebyla tam, kde být měla a tak jsme si mysleli, že jsme ztraceni. Když si nás všimnul jeden chlapík, hned o nás měl starost a chtěl pomoct. Řekli jsme mu, co hledáme a on nám ukázal cestu. Cesta to ale byla štěrková a podél řeky. Její kvalita se ještě zhoršovala a místy jsme se dokonce museli brodit vodou. To byl další z řady drsných testů, kterými naše skútry prošly. :) Jednou jsem se ale málo do vody rozjel a na kluzkých kamenech jsem se zastavil. Bohužel nic jiného než ponořit obě nohy nad kotníky do vody jsem udělat nemohl. :-/ Jediný termální pramen, co jsme našli, byl gejzír horké vody s velkým sloupcem stoupající páry viditelným hodně daleko, který se nacházel kousíček od cesty. Myslím, že to byl jeden z těch, co se jen tak někdy po zemětřesení objeví a pak zas jindy zmizí. Viděli jsme také kousek od cesty opuštěné stavení nebo spíš jeho trosky, které připomínalo hotel. Celé tohle místo i s cestou bylo pravděpodobně pozůstatek po zemětřesení nebo tajfunu a úplně opuštěné. Žádné koupání v teplé vodě jsme už bohužel nenašli. :(

To jsme si ale nakonec užili večer. Když padla tma, tak se nám už nechtělo pokračovat v cestě a taky kvůli tomu, že doprava se razantně zahustila a mezi auty se jelo nepříjemně. Byli jsme totiž v místě v kopcích s mnoha serpentinami a nedalo se ani předjíždět. Další věc, co úplně vyvrací představu o skútrech, jako o vozítkách do města nebo pro holky je skutečnost, že jsme byli za normálního provozu na silnici vždy nejrychlejší. :) Na silnicích mimo město je maximální povolená rychlost 60 a místy 70km/h. My jsme jeli klasických 90 km/h (můj skútr je schopen uhánět až 110km/h :)) a všechny auta jsme ve svém pruhu pro motorky předjížděli. Co si o nás tak mohli myslet, když tady normální skútrista jede tak 40 kilometrů v hodině. :) Ale zpět k věci…rozhodli jsme se zase na noc někde zůstat a tak jsme v další vesnici/městečku zastavili a zeptali se na nocleh. První paní, co jsme oslovili, nelenila, nasedla na skútr a už nás vedla na místo k přespání. Nechápu, jestli jsou vždy tak ochotni pomoci nebo se pokaždé snaží kamarádům dohodit kšeft. :) No ale místo to bylo pěkné, jen nás trochu překvapila vyšší cena. Malinko jsme váhali, ale místo snížení ceny nám ještě nabídli snídani. Když jsme ale zjistili, že v ceně je i hot spring, tak jsme přestali váhat a vzali jsme to. Zase jsme tam kromě jednoho taiwanského kluka cestujícího na kole byli úplně sami (nevím proč to všude tak bylo, možná je čas mino sezónu). Napustili nám celý bazének s horkou vodou jen pro nás a ještě jeden se studenou, abychom se mohli i chladit…jak v lázních. :)
Další den už byla sobota a my měli menší zpoždění od původního plánu, tak jsme se hned po snídani vydali dál. Překonávali jsme další kopce/hory a mně se stala nepříjemná závada na skútru. Jelo se do kopce, a když to šlo tak jsme se snažili i nějaké to auto předjet (i když ono to naše vozítko s objemem motoru 125cc nemá zas bůhvíjakou akceleraci, natož v kopci…:-/), takže styl jízdy brzda/plyn. Já jsem si ale po chvíli uvědomil, jakoby to bylo furt jen plyn/plyn. Stále to mělo tendenci jet nějak rychleji, než jsem mu povoloval. Pak jsem ale zjistil celkem nepříjemnou věc…ono to jede, i když nechci…samo…zaseknul se mi plyn a já jsem nemohl ubrat. V tomto okamžiku jsem byl rád, že můj stroj není až zas tak moc silný a brzdy dokážou motor „přeprat“...jinak bych asi tento článek ani nepsal. :-/ Zastavil jsem a myslel jsem si, že když vypnu motor a pak nastartuju, že už to bude v pořádku, ale bylo to ještě horší. Plynové lanko se mi zaseklo úplně na maximu a nešlo s tím nic dělat. Zkusil jsem styl jízdy, kdy jsem jen povoloval brzdy a mačkal je, co to šlo. Takto jsem se dostal až na nejvyšší bod trasy, na vrcholek, kde jsem zastavil. Ucítil jsem zápach z toho, jak jsem potrápil brzdy. Dál z kopce už jsem jel jen s vypnutým motorem a samospádem…aspoň jsem ušetřil trochu benzínu. :) Když byla rovinka a mírné kopečky, tak jsem vynalezl ještě jiný způsob ovládání mého porouchaného stroje, a to vypínání a zapínání motoru za jízdy. Takhle jsem se přískoky dostal až do prvního města, kde mi ale bohužel nedokázali pomoct, protože neměli náhradní součástku…prej jestli nepočkáme 2 dny, že jí mít budou. :) Po dalších asi 15km ne zrovna příjemného cestování jsme nakonec narazili na opravnu, kde to dokázali uvést do původního stavu. Závada to byla opravdu nepříjemná…já si myslel, že plyn se zasekává jen ve filmech. :)
Kolem poledne jsme konečně po přibližně 500km dlouhém putování dorazili na místo určení. Tady jsme měli hotel už zamluvený dopředu, tak jsme si aspoň měli kde složit věci a vyrazit konečně na lehko a bez zátěže navíc prozkoumávat okolí. V podvečer jsme pak přijeli na už probíhající hudební festival.
Spring Scream byl propagován jako největší hudební událost roku a místo, kam se sjíždí lidé z celého ostrova. Popisován byl jako hudební open-air festival se sedmi podii a spoustou místních i zahraničních kapel. Moc jsme se těšili, že konečně uvidíme něco trochu jiného než ty dvě hospody, co máme tady v Tainanu a poslechneme si místní hudební tvorbu. Festival to nebyl špatný, ale mírně zklamaní jsme byli. Zjistili jsme, že s tou propagací to trochu přehnali a nebo všechny ostatní koncerty a festivaly na Taiwanu jsou jak představení amatérské kapely. Festival se odehrával v parku na pobřeží a na celkem malé ploše bylo rozeseto 7 malinkých podií. Jedno jak druhé, jen jinak barevně označené…žádný hlavní stage. A když hráli vedle sebe rocková kapela a písničkářka s kytarou, tak holčinu bohužel skoro nikdo neslyšel. Šlo tady spíš o kvantitu než o kvalitu. Cena skoro jak za festival u nás, ale vystupující mi připadali jak přehlídka studentských kapel. Pivo se prodávalo jen na jednom místě a to ještě plechovkové, které první večer vyprodali už kolem desáté hodiny. Ani lidí nebylo tolik, kolik jsme očekávali, když jsme si museli lístky rezervovat dlouho dopředu přes internet. Nebylo to tak špatné, ale já jsem z Čech zvyklý na jiný standard. :)
Jak jsme se ale stihli naučit, nejlepší místa potkáváme a události se dějí, nečekaně. Trochu zklamaní z festivalu jsme si šli projít okolí a podívat se na skalnaté pobřeží. Tady jsme našli krásné místečko bez lidí a jen pro nás. :) Kousíček od probíhajícího festivalu za pruhem stromů na pobřeží jsme objevili nádhernou lagunu oddělenou od moře s čistou vodou, korálovým útesem a hloubkou aspoň 5 metrů na skákání. :) Neváhali jsme a skočili jsme tam. Koupali jsme se tam a poslouchali hudbu, která byla slyšet až tam.

Druhý den (neděle) jsme ještě prozkoumali okolí našeho hotelu a krásy národního parku Kenting, trochu jsme projeli pobřeží, koukli na místní vyhlášené pláže a koupili jsme si potápěčské brýle. Jeli jsme na festival, ale ne poslouchat hudbu, ale koupat se a potápět v „našem“ jezírku. :) Druhý večer nebyl špatný, pivo už nedošlo a lidí bylo v noci víc a trochu to tam i žilo. :)

V pondělí ráno jsme už ale měli před sebou jen cestu zpět na sever do našeho města Tainan. Po hlavních silnicích to bylo skoro 200km. Cestou jsme se ještě stavili v Kaohsiungu na návštěvě u našeho spolucestovatele Alexe, který nás opustil trochu dřív, protože nešel na festival. Alex má pronajatý byt ve výškové budově a my z něj byli úplně ohromení. Má dva pokoje + kuchyňský kout, vlastní koupelnu a kompletní vybavení, výhled na řeku a město, dole v domě recepci s vrátným, bar a kino. Za takovýto luxus platí v přepočtu 8500,-Kč měsíčně. Říká, že si to může dovolit, protože doma v Rakousku prý za kolej platí 300 euro a to už není takový rozdíl. Nám se po této návštěvě už domů zpět na naší kolej nechtělo teda vůbec…:-/ Na večer jsme tam ale skoro po devíti stech kilometrech cestování dojeli.
Naše cesta se mi moc líbila a jsem rád, že se nám podařilo překonat hory. Zdárně jsme dojeli tam, kam jsme chtěli a naše skútry nás i přes drobné problémy dovezly až do cíle. Vše, co jsme po cestě viděli, bylo krásné a zajímavé a já už také můžu zvolat stejně jako Portugalští objevitelé: „Ilha Formosa“ („Krásný ostrov“). :-)

P.S.: Děkuji těm, co dočetli až sem. Nějak jsem se možná až moc rozepsal…:)
P.P.S.: Asi začnu psát cestopis. :)
P.P.P.S.: Pokud chcete vidět víc fotek, tak je mám na Picase nebo na FaceBooku. ;)